2022
2023
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2022/2023 / V – LEDEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI
Vinohradské inscenace Jiřího Dalíka
Barbora Mašková
Režisér Jiří Dalík přichází na Vinohrady v roce 1971, a to „výměnou“ za Luboše Pistoria. Ten přechází do Realistického divadla Zdeňka Nejedlého na Smíchově a Jiří Dalík, který působil v témže divadle od roku 1963, začíná spolupracovat s Divadlem na Vinohradech, tehdy vedeným Zdeňkem Míkou.
Petr Haničinec (King, zvaný Král) a Radoslav Brzobohatý (Marlow),
Jiří Hubač: Král Krysa, r. Jiří Dalík, 1974V rámci Dalíkova působení v Divadle na Vinohradech je možné vnímat několik linií. První, pro divadlo vinohradského formátu snad povinnou disciplínou, jsou klasické texty světové dramatiky. Mezi ně patří Ibsenova Nora (1975), Čechovovy Tři sestry (1979), Molièrův Tartuffe (1982) nebo Schillerovi Loupežníci (1984). Další, opět obligátní, ovšem tentokrát vzhledem k době, v níž na Vinohradech působil, jsou díla dobové východoevropské dramatiky. Sem by spadaly tituly jako Normální odvaha? Alexandra Gelmana (1976), Nebyl čas na lásku… Alexeje Dudareva (1985) či Starorůžová historie Magdy Szabóové, která je v roce 1988 rovněž posledním Dalíkovým vinohradským počinem.
Třetí pomyslná linie Dalíkovy vinohradské tvorby je věnována anglofonní tvorbě 20. století. Na jeviště Divadla na Vinohradech vstupuje Dalík poprvé v únoru 1972 inscenací Dvanáct rozhněvaných z pera Reginalda Rose. Dále by se do této skupiny řadily i inscenace Léto sedmnácté panenky australského herce a dramatika Raye Lawlera z roku 1981, adaptace Euripidovy Médeie od Robinsona Jefferse z roku 1983 nebo méně známá komedie Eugena O’Neilla Ach, ta léta bláznivá z roku 1986. Mezi těmito inscenacemi pak specifickou skupinu tvoří adaptace anglofonní beletrie: Král Krysa a Komu zvoní hrana. Tyto dva tituly spojuje hned několik charakteristik. Jsou to adaptace vznikající přímo pro Divadlo na Vinohradech, jsou psány jedním autorem, kterým je Jiří Hubač, a oba mají válečnou tematiku.
První z nich, Král Krysa na motivy románu Jamese Clavella o poměrech v zajateckém táboře v Japonsku za druhé světové války, měl svou vinohradskou premiéru 9. října 1974 a byl vůbec prvním počinem filmového a televizního scenáristy Jiřího Hubače pro divadlo. O televizní inscenaci se původně mělo jednat i v tomto případě, ale České televizi se nepodařilo získat autorská práva, a tak byla zahájena spolupráce Jiřího Hubače s Divadlem na Vinohradech, která vyústila v jeho původní divadelní hry Dům na nebesích a Generálka.
Daniela Kolářová (Gizella), Jaroslav Satoranský (Kálmánek)
a Ilja Prachař (Kálmán Jablonczay),
Magda Szabóová: Starorůžová historie, r. Jiří Dalík, 1988Inscenace se hrála se značným diváckým úspěchem, a to nejen díky výjimečným hereckým výkonům stálic divadla, jakými byli Radoslav Brzobohatý, Petr Haničinec, Ilja Racek, Josef Bláha, Jaromír Hanzlík, Jaroslav Satoranský nebo Jiří Plachý. Po četných sovětských válečných dramatech se na prknech Vinohradského divadla objevili vojáci američtí. Pojem válečné dramatiky, který byl často spojován s vyprázdněnou agitací, se najednou ukázal jako žánr, který umí být plastický a může vypovídat o lidských osudech a komplikovaných mezilidských vztazích v extrémních podmínkách, ne jen hlásat dobře známé a stokrát opakované velkolepé teze. Inscenace vydržela na vinohradském repertoáru pět úspěšných sezon. Na její stažení ovšem vzpomíná Radoslav Brzobohatý následovně: „Nějaký blbec z ministerstva školství objevil, že propagujeme americkou armádu. To už jsme ale měli na sto padesát repríz a na další dva roky vyprodané lístky.“
27. května 1977 se pak na úspěch Krále Krysy snaží navázat adaptace románu Ernesta Hemingwaye Komu zvoní hrana. V hlavních mužských úlohách se tu opět objevuje Radoslav Brzobohatý jako Robert Jordan, americký dobrovolník, který přijel pomoci španělským partyzánům v boji proti fašismu, a Petr Haničinec jako Pablo, schopný vůdce partyzánské skupiny, který musí bojovat s vlastním strachem z vývoje konfliktu a osudu jeho skupiny. Problematická ale byla již samotná adaptace, která se soustředila spíš na dějové motivy, často zejména ty romantické, a opomíjela detailní výstavbu charakterů a rozporuplnost chaotické revoluční doby. Navzdory realizaci v prakticky prázdném prostoru, jehož dominantou byla prosvícená opona s Picassovou Guernicou, kritici hovoří vesměs o realistické režii, soustředící se zejména na herecké výkony.
I přes mnohdy rozporuplné reflexe obou inscenací se většina kritiků shoduje v kladném hodnocení obou počinů, zejména pokud jde o neotřelou volbu titulů. Pro diváky byly obě inscenace nutně atraktivní už jen svou příslušností k anglofonní literatuře a ke světu a myšlenkovému systému, k němuž tím pádem patřily. Tím se vymykaly většinové divadelní produkci své doby. Věra Eliášková, tehdejší dramaturgyně Divadla na Vinohradech, ostatně tento pocit nejvýstižněji shrnuje, když na ony inscenace vzpomíná, slovy: „Americká literatura! Americké hry! Všechno zakázané chutnalo o to víc (a jak dlouho to bylo zakázané!) (…) Kolik jsme se nahráli válečných her, ale tohle byli Američani!“
