2022
2023
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2022/2023 / V – LEDEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
TŘI OTÁZKY
… pro Mgr. Štěpána Macuru, učitele českého jazyka
a literatury a dějepisu na Jiráskově gymnáziu
v Náchodě
ptala se Zuzana Paulusová
Profesor Štěpán Macura vypráví v restauraci Port Artur
v Náchodě o Josefu Škvoreckém.Pane profesore, učíte na náchodském Jiráskově gymnáziu, kde studoval Josef Škvorecký, ale i další významné osobnosti (např. Miloš Forman). Co to pro vás znamená?
Ono to možná bude znít trochu pateticky, ale v první řadě asi štěstí. Nejen kvůli slavným studentům, mezi nimiž patří Josef Škvorecký rozhodně na „bednu“, ale našli by se tu i další: Egon Hostovský, Vratislav Blažek, Václav Černý, váš vinohradský František Štěpánek… Štěstím je to i kvůli gymnáziu jako takovému, jehož duch vytvářeli výše zmiňovaní, ale i jejich pedagogové Josef Florian, Otokar Chlup, Jaroslav Franke, Karel Červinka, Zdeněk Vojtěchovský, Aleš Fetters…, takže vzápětí je to i čest a s ní spojený závazek, ale to už je toho patosu až příliš. Hned někde za tím je ale i zvědavost a trocha dobrodružství v představování si. Kudy tady Josef Škvorecký chodil? Vyryl tady někdy Miloš Forman něco do lavice? Kde tady své první holce napsal Vratislav Blažek básničku, která už tenkrát volala po zhudebnění? A na některé z těch věcí jsem se ptal už jako student Jiráskova gymnázia. Dá se říct, že mě Josef Škvorecký gymnáziem i životem dost provází. Strašně jsem mu rozuměl, když jsem četl Prima sezónu, která je dost o gymnáziu a jeho holkách, měl jsem pocit nesmírné pravdivosti, když jsem zhltnul jeho Zbabělce, dějiny 20. století jsem zase vnímal skrze Příběh inženýra lidských duší. A teď o něm můžu, ba musím i učit, což dělám rád, i když u toho mám trochu svatokrádežný pocit a trochu strach, aby ode mě Škvorecký „nezpanákovatěl“ do nějakého čítankového pomníku, který má ve tváři vždycky trochu připitomělý výraz. To bych mu činil nerad.
V sobotu 3. prosince při naší „motivační“ návštěvě jste naši skupinu provedl Náchodem – co je v současnosti ve vašem městě v souvislosti s Josefem Škvoreckým k vidění a co je dobré připomenout?
Náchod – Kostelec se dost proměnil, ale některé klíčové check pointy zůstaly. Do Port Arturu můžete pořád zajít na pivo a je to stále dost autentický zážitek. Je tu pochopitelně i gymnázium, kostel, kam si chodil pro pocity, radnice proslulá padající Hitlerovou hlavou, Mánesovic vila a její zasvěcení jazzem, hotel Beránek, kde si bohužel nedáte bukvicovou kávu, pivovarský most přes Metuji, kam někteří Škvoreckého čtenáři odplivnou, aby to, jako sebevražedkyně v bílém závoji, plesklo o hladinu… Je tu i dům, kde žila Škvoreckého rodina a kde je dnes velmi příznačně sexshop, což by se, myslím, Josefu Škvoreckému dost líbilo. A na náměstí je v nadživotní velikosti a v bronzu vyvedená lavička se sedícím mistrem. Pohříchu ale Náchodu chybí muzejní expozice či pamětní síň. To se snad s nadcházejícím 100. výročím Škvoreckého narození změní.
Štěpán Macura s Radovanem Lipusem, režisérem inscenace Danny Smiřický (Příběhy inženýra lidských duší), v Port ArturuJosef Škvorecký se stal maturitní otázkou. Čím podle vás oslovuje současné mladé lidi – vaše studenty?
Svou věrohodností a pravdivostí. A také jistou mírou provokace. Většinou se k němu dostávají přes Prima sezónu, jejíž Danny je klukům dost blízký, rozumějí mu. Asi proto, že jsou na gymnáziu blbci Kočandrlové i Zdenkové Pivonkové v menšině. Holky ve stejném věku dost provokuje. Pro ně je Danny vcelku jednoznačně proutník, sexuální loudil. Někdy roztomilý, někdy dost nesnesitelný. Zbabělce čtou náchodští studenti dost přes Kostelec, přes ta místa dějů. K dalším jeho textům se dostávají až v době, kdy už nad nimi nemá gymnázium moc. Ale dostávají se k nim a čtou je. Muzikanti jdou k Bassaxofonu, historici k Miráklu a Inženýrovi. A to je dobré, číst Škvoreckého.
