DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2019 / 2020 / VII BŘEZEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI
Barbora Mašková
Petr Haničinec (Landolf), Svatopluk Skládal (Ariald),
Miloš Kopecký (Jindřich IV.) a Jan Schánilec (Ordulf),
L. Pirandello: Jindřich IV., r. V. Hudeček, 1967
Primárním předpokladem pro „divadlo hvězd“ etapy uměleckého šéfování a ředitelování Františka Pavlíčka byla chytrá a dobře vystavěná dramaturgie. Zásadní roli, kterou jí Pavlíček přisuzoval, potvrzuje více než cokoli jiného fakt, že jako jediného nového spolupracovníka si s sebou na Vinohrady přivedl dramaturgyni Helenu Šimáčkovou, která předtím pracovala v divadlech ve Zlíně, Ostravě a v pražském Divadle E. F. Buriana. Na Vinohradech, kterým v té době dala přednost před Národním divadlem, pak působila v letech 1966–1970.
Dramaturgie Pavlíčka a Šimáčkové měla dva základní pilíře, z nichž prvním byla původní česká tvorba. V tomto smyslu navázali na linii, kterou ve Vinohradském divadle už v předchozích letech budoval Luboš Pistorius. František Pavlíček později vzpomínal na období šedesátých let jako na dobu, kdy „původní tvorba byla prostě vizitkou kvalitního divadla“.
Mezi významné české premiéry tohoto období patří například August August, august Pavla Kohouta v režii Jaroslava Dudka. Inscenace nabyla kultovního rázu po okupaci, ovšem text nebyl napsán jako přímá reakce na ni, ani nemohl být, jak ostatně dokládá sám autor: „Hra měla premiéru v květnu 1967 na Vinohradech. Rok poté přišly armády Varšavského paktu, v srpnu. A slovo srpen se skoro v každém velkém jazyce včetně slovenštiny překládá jako august. Vznikl jakýsi dojem, že to je hra o sovětské okupaci. Já jsem ten dojem nevyvracel, protože celá hra je v podstatě o tom, jak umřel sen a jak fantazie byla zahubena mocí.“
Stejně tak první uvedení dramatu Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách Františka Hrubína v září 1968 mělo zřejmý politický přesah: „Ta krásná pověst (…) se dála na pozadí velmi temných dob našich dějin,“ podotýkal v rozhovoru v době vzniku Hrubín. O paralele mezi těmito dvěma temnými dobami svědčilo rychlé uvedení tohoto titulu na dalších devíti českých scénách stejně jako následný zákaz této hry.
Plakát k inscenaci August August, august, 1967Pavlíčkovi ovšem nešlo pouze o aktuální témata. Druhým pilířem dramaturgie této éry Vinohradského divadla byly výrazné tituly světové dramatiky, v nichž mohli ukázat své kvality přední členové souboru: „Víc než ideová atraktivnost titulů mě zajímalo, jaké role nabízí dramaturgie hercům – anebo zdali máme ideální představitele pro realizaci jejích záměrů.“ Jednou z prvních takových hvězd, které se staly v tomto období členy souboru Divadla na Vinohradech, byl Miloš Kopecký, o němž, jak Pavlíček vzpomínal, se jeden z „kádrů“ tehdejší herecké elity vyjádřil jako o „pochybném kabaretiérovi“. Kopeckého na Vinohradech čekaly v této etapě, mimo jiné, tři role významným způsobem definující jeho hereckou kariéru: Taťka ve Williamsově Kočce na rozpálené plechové střeše v režii Stanislava Remundy, Průzračný pan Paolino ve Štěpánkově inscenaci Pirandellovy hry Člověk, zvíře a ctnost a titulní role v legendární inscenaci Pirandellova Jindřicha IV. v režii Václava Hudečka. V Pavlíčkově období tedy nešlo pouze o zvučná jména herců, ale zejména o patřičný prostor k plnému rozvinutí a využití jejich schopností.
S koncem éry Františka Pavlíčka opustila divadlo i jeho dramaturgyně Helena Šimáčková. Řediteli v té době napsala: „Funkci dramaturga v Divadle na Vinohradech jsem přijala z Tvého podnětu a s podmínkou vzájemného respektování názorů a stanovisek. Rozhodnutí rady NVP o Tvém odvolání z funkce uměleckého ředitele (podle mého názoru nespravedlivé a pro další vývoj DnV velmi problematické) anuluje možnost mého dalšího působení v tomto divadle a je i důvodem mé žádosti o rozvázání pracovního poměru.“
Stejně jako pro mnohé další z těch, kteří odešli, protože se neztotožňovali s politickým vývojem a tlakem na směřování divadla, bylo i pro ni problematické najít si další práci – živila se jako uklízečka, písařka nebo knihovnice. Na Vinohrady se ovšem po revoluci vrátila, povolána tehdejší ředitelkou Jiřinou Jiráskovou. V této době se tu také seznámila se současným ředitelem divadla Tomášem Töpferem, s nímž spolupracovala v Divadle Na Fidlovačce.
Po přesunu vedení do Divadla na Vinohradech psala články i pro tyto noviny, v nichž na základě vlastních zkušeností reflektovala Pavlíčkovu „zlatou“ éru Divadla na Vinohradech a její osobnosti.
Dramaturgie Pavlíčkovy éry
