SEZONA 2019 / 2020 / VI ÚNOR

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

​NA FORBÍNĚ

​Zuzana Paulusová​Jan Šťastný (vpravo) a Jiří Plachý
na čtené zkoušce inscenace Český román

Jan Šťastný zkouší s režisérem Radovanem Lipusem roli Karla Čapka v inscenaci Český román. „Milostný příběh Karla Čapka, Olgy Scheinpflugové a první republiky“ uvedeme v české premiéře 20. března. Jak se zkouší role všeobecně známého spisovatele a v čem je toto zkoušení pro Jana Šťastného inspirativní?

V Divadle na Vinohradech jste vytvořil už řadu rolí, ale poprvé zkoušíte reálnou, a navíc všeobecně známou postavu. Je to rozdíl ve srovnání se zkoušením dramatických postav vytvořených autorem?

Rozdíl určitě cítím, rád bych se aspoň v náznacích Čapkovi přiblížil, a to nejen vnitřně – myšlením a jednáním na jevišti –, ale i fyzicky. Existují filmové záznamy, všichni vědí, jak Karel Čapek vypadal, jak chodil a jak se projevoval jeho problém s páteří, ale zároveň si myslím, že máme právo tuto dnes už historickou postavu uchopit a trochu „předělat“ k obrazu svému. Vždycky to budu já, který hraje Karla Čapka. Do úplných detailů bych stylizaci nedotahoval, ale chtěli bychom, aby byly patrné například náznaky zmíněné choroby, nebo zachováme jeho slavné pokuřování, protože třešňová špička s půlčíkem k němu neodmyslitelně patřila. Aby vzniklý obraz o Čapkovi celkově něco vypovídal.

Inspiruje vás tato role k tomu, abyste si od Karla Čapka něco přečetl, podíval se na nějaký dokument, film nebo se o něm snažil ještě něco dalšího zjistit?

Když jde o historicky věrnou látku, každý herec se snaží do ní ponořit a dozvědět se co nejvíc. Minimum, co můžu udělat, je něco si od Čapka přečíst. Z jeho textů jasně vyplývá, jaký měl charakter, jak velký to byl humanista, jak zacházel se slovem, jaký používal nádherný rozpuk synonym v situacích, kdy my použijeme jen jedno slovo, a ještě nejlépe bez diakritiky… Přečíst si jeho manifest nebo jakoukoli esej je zážitek. Kdysi jsem od Čapka něco četl, tehdy – v pubertě – jsem byl docela velký čtenář, takže jsem přečetl možná i něco víc, než se vyžadovalo, ale jak se člověk snaží stihnout spoustu věcí, tak Čapek zůstával odložený. A díky této roli a této inscenaci se vracíme k ideálům a hodnotám první republiky, k humanismu, statečnosti, cti, a o tom všem Čapek krásně píše. Nezapomenutelné jsou jeho cestopisy, kdysi jsem z nich dělal nějaký pořad, a vím, že trávit čas s Čapkovým slovem je opravdu hezký zážitek a krásné setkání.

​Čtená zkouška inscenace Český románMá pro vás význam, že se část příběhu odehrává i přímo tady, v budově divadla, kde Karel i Olga působili?

Chápu to jako jedinečnou možnost a představa, že po těchto schodech kdysi chodili Karel Čapek i Olga Scheinpflugová a že on tady v budově měl svůj dramaturgicko-režijní „kanclík“, je pro mne důležitá. Toto divadlo má svého genia loci a Karel Čapek k němu nepochybně patří.

… a dokonce jsou tady ještě lidé, kteří Olgu Scheinpflugovou zažili…

Ano, poslouchat pamětníky, když o ní mluví, je zajímavé  – a ne že by o ní hovořili vždycky jen v superlativech, což je právě živná půda pro to, jak na ten příběh nahlížet. Olga byla taky „jen“ člověk, stejně jako byl Karel Čapek „jen“ člověk, i když to, co po něm zůstalo a jak žil svůj život, daleko převažuje nad nějakými lidskými chybami, kterých se v životě dopouští každý. Nehrajeme o plakátech a bustách, ale o živých lidech.

Máte výraznou roli v inscenaci Sňatky z rozumu, která se také zabývá naší minulostí. Vnímáte mezi „Sňatky“ a připravovaným Českým románem nějakou vazbu nebo souvztažnost?

Souvislost je pro mne zcela jasná. Zatím jsme na začátku zkoušení Českého románu a já si pokaždé musím uvědomit, že při mapování minulosti se ocitáme časově o pár desetiletí později, než jsme byli při „Sňatcích“. Intenzivní je vazba na konkrétní místo – na budování Vinohrad ve Sňatcích a na Vinohradské divadlo v Českém románu. Vnímám to tak, že naše divadlo zkoumá a reflektuje českou společnost a hraje o něčem, co se ho přímo týká. Říkám „naše“ divadlo, protože si ho rád přivlastňuju. Jsem kluk z Moravy a hřeje mě, že se můžu hlásit k něčemu, čeho jsem si vždycky vážil a čeho jsem – jak si neskromně myslím – už pár let součástí.

V inscenaci je jeden Karel Čapek a tři Olgy (Olga – Matka, Olga a Olga – Mimi). Jaké je to mít tři herecké partnerky?

Jako herec budu samozřejmě vnímat všechny tři, ale při jednotlivých scénách jako Čapek musím vnímat tu jedinou, která je pro tu scénu daná. Teď na začátku zkoušení se to jeví jako docela zábavné a já si rád občas představení užívám v zákulisí i trochu jinak, než co vidí diváci, tak možná právě tohle bude příležitost…

Pomůže vám, že se Simonou Postlerovou i s Andreou Elsnerovou jste už hrál v mnoha inscenacích?

Určitě ano, už víme, na co se vzájemně můžeme spolehnout. Simona i Andrea jsou letité kamarádky, známe se, víme o svých životech, s nimi se cítím na jevišti jako s vlastními. A Terezka Císařová je sice v souboru ještě „nová“, ale je to kouzelná a živá bytost a mám pocit, jako bychom se znali už dlouho.

Co vás osobně na inscenaci Český román nejvíc zajímá?

Nechci moralizovat, ale žijeme v bohaté a bezproblémové společnosti, máme se dobře, a je dobré nahlédnout do osudů lidí, kteří se vždycky dobře neměli, žili sice pár let v klidu, ale pak přišlo těžké období, a několikrát se opakovalo. Prošli tvrdými zkušenostmi, dějiny 20. století takové byly. My už takové zkušenosti nemáme a je dobré si to připomenout. Nepřeju si, abych já nebo kdokoli jiný něčím takovým procházel, ale v té hře je inspirace k tomu, jak se život dá žít statečně, hrdě, zároveň samozřejmě a s vědomím něčeho vyššího, co člověka přesahuje a co jsme si tak trochu odvykli respektovat.

​Jan Šťastný (* 1965) pochází ze Zlína, vystudoval obor činoherní herectví na pražské DAMU, poté působil čtyři sezony v Národním divadle. V roce 1992 se stal členem vinohradského uměleckého souboru, postava Karla Čapka v Českém románu je jeho 49. rolí na Vinohradech.Je také oblíbeným a často obsazovaným televizním hercem a uznávaným dabérem.Je ženatý, má tři syny.

Šťastný Čapek