TŘI OTÁZKY (A NĚKOLIK NAVÍC)pro Viktora Kronbauera, divadelního fotografa
Zuzana Paulusová
Proč sis vybral jako celoživotní profesi právě divadelní fotografii?
K divadelní fotografii jsem se dostal náhodou v době, kdy jsem působil jako fotograf v České filharmonii. Její tehdejší šéf Václav Neumann mne seznámil s ředitelkou Divadelního ústavu Evou Soukupovou, která zrovna (v roce 1980) sháněla pro tento ústav reprodukčního fotografa. A bylo to… Velmi důležité bylo setkání s Jaroslavem Krejčím, což byl pedagog – docent z FAMU, který o sobě říkal, že je grafikem, jenž nemohl nefotografovat. Stal se mým guruem, díky němuž jsem si uvědomil, že chci fotografovat divadlo. Infikoval jsem se divadlem.
V čem je specifikum divadelní fotografie, čím se odlišuje od jiných žánrů?
Je to dost náročný, velmi specifický žánr na pomezí reportáže, dokumentu a v mém případě i výtvarné fotografie. Důležitá je řemeslná zkušenost i kreativita, i když oproti dřívější době je dnes tato disciplína díky nástupu digitálních kamer a kvalitních, vysoce světelných objektivů daleko snazší. Poslání divadelní fotografie se nemění, vždy by měla být: dokumentem o inscenaci pro archivaci a budoucí historiky, dokumentem scénografie, reklamou, která naláká diváky do divadla, materiálem pro tvorbu divadelního plakátu, programu atd., informací o inscenaci pro média, reportáží o vzniku inscenace, obrazovým rozborem inscenace (proto je dobré předem nastudovat text), obrazovým dokladem příběhu inscenace, vzpomínkou na účinkující herce a podkladem pro finanční vyúčtování (granty, sponzorské dary atd.).
Kdy je divadelní fotografie dobrá – a kdy dobrá není?
Když splňuje/nesplňuje výše uvedené…
Jak kdy. Někdy mi pomůže vědět – když to přirovnám k té stavbě – jaká bude střecha, a podle toho stavím základy. Někdy naopak koukám, jak to roste, a netuším, kam mě to zavede. Každopádně si dopředu představím, jestli to, co chci vytvořit, bude například kostel, činžák, nebo rodinný dům. Novostavby mě moc nebaví. A jednou to snad bude katedrála! Dělám si legraci, i když...
Každý rok vedeš na divadelním festivalu v Plzni workshop pro zájemce o divadelní fotografii. Co se jim snažíš předat?
Plzeňský festival je výjimečný a je zázrak, že se tento workshop může letos konat už pojednadvacáté. Nedělám ho sám, je tam úžasná parta – Josef Ptáček, Jaroslav Prokop, Jan Regal a já. Studentům se snažíme předat lásku k divadlu, onu neopakovatelnou „infekci divadlem“. Poznávají specifikum tohoto prostředí i osobnosti divadelního světa. Každý den jsou hodnoceni za denní práci a v následujícím ročníku vzniká z těchto prací výstava. Myslím, že tam jsou šťastní…
Fotografuješ pro mnoho divadel, s Vinohradským divadlem spolupracuješ už řadu let. V čem je podle tebe specifikum tohoto divadla? Je něčím specifické i fotografování zdejších inscenací?
Je to krásná budova, do které jsem s fotoaparátem vstoupil poprvé na začátku 80. let. Dobrý fotograf by neměl zapomenout na atmosféru prostoru, kde právě je. Jinak se fotografuje v „Huse“, jinak na Zábradlí, jinak na festivalech a jinak na Vinohradech. Dramaturgicky je tady klasika, takže musím fotografovat klasicky: klasická fotografie, klasické, pokud možno výtvarné vitríny. To jiná divadla nemají. V jiných divadlech fotografuji jinak – to dovedu být divoch… Vážím si toho, že pro Vinohradské divadlo můžu fotit. A lidi… od vrátnice až ke kulisákům – je radost tady „pobejt“.
