VINOHRADSKÉ UDÁLOSTIMinovým polem protektorátního provozu
Hana Nováková
V období protektorátu byly na česká divadla vyvíjeny nejrůznější politické a administrativní tlaky: ubývají dotace, rozmáhá se cenzura, objevuje se zákaz zaměstnávání Židů, možný repertoár je postupně zužován na stále omezenější okruh her. Zatímco podobným opatřením musí čelit všechny české scény, na Městské divadlo s jeho reprezentační vinohradskou budovou čekají ještě další zásadní potíže.
Na jaře 1941 přebírá divadlo z komerčních důvodů budovu i soubor uzavřeného Burianova divadla D41: stává se z něj vedle Komorního druhá pobočná scéna, Městské divadlo na Poříčí. V září jsou v rámci stanného práva po Heydrichově příchodu do protektorátu česká divadla uzavřena; když se provoz obnovuje, Vinohrady jako jediné otevřít nesmějí. A to hned ze dvou důvodů, jak se dozvídáme v korespondenci Úřadu říšského protektora, uložené v Národním archivu: „V protokolu ze 14. 10. 1941 se Říšské ministerstvo propagandy na můj návrh usneslo založit v Praze Velké varieté. Pro jeho budovu připadá v úvahu české Vinohradské divadlo. Proto prosím, aby v případě eventuálního obnovení provozu českých divadel této instituci prozatím nebylo povoleno dále hrát. Odůvodnění plyne z toho, že toto divadlo svého času převzalo soubor scény ,D41‘, uzavřené z politických důvodů.“
Václav Voska (Denovalin) a Jiří Plachý (Marke),
E. Hardt: Blázen Tantris, Divadlo J. K. Tyla, r. Jan Škoda j. h., 1944Zatímco z dokumentu není patrné, kdo je jeho pisatelem, odkrývá mimořádně jasně motivace okupantů k represím právě vůči Městskému divadlu.
Německé varieté, o jehož zřízení pisatel dokumentu usiloval, mělo být jakousi sesterskou scénou berlínského varietního divadla Scala. Jeho ředitel však vinohradskou budovu neuznal za vhodnou vzhledem k jejímu nepříliš kvalitnímu technickému vybavení, a především nízké kapacitě, pro kterou by podnik nikdy nemohl být finančně soběstačný – zejména pokud by jej české publikum v milované budově záměrně bojkotovalo. Nakonec se tedy úřady přiklánějí k variantě postavit pro varieté zcela novou budovu, a to až v lepší ekonomické situaci po konci války. Vinohradské divadlo ale vzhledem k průtahům jednání zůstává bez oficiálního vysvětlení zavřené a využívají ho němečtí filmaři.
Teprve v roce 1943 je divadelní provoz ve vinohradské budově obnoven. Instituce mezitím prošla řadou nucených personálních změn: po dříve vyštvaném řediteli Jahnovi je zbaven funkce i umělecký šéf Bohuš Stejskal. Pod vedením herce Jiřího Plachého se divadlo snaží manévrovat nelehkou situací; už na jaře 1944 se ale stane obětí dalších vládních plánů, když je mu vinohradská budova odejmuta a náhradou přiděleno divadlo v Karlíně. Zahájení provozu v Karlínském divadle, nově přejmenovaném na Divadlo J. K. Tyla, doprovázel projev ministra Emanuela Moravce. Opravdovou slávou pak byl ale ceremoniál druhý, předání vinohradské budovy Národnímu, jehož činohra tím konečně získává vlastní scénu. „Na jeviště, vyzdobené výsostným znakem Říše a znaky Protektorátu, dále bustami Vůdce a státního presidenta, vstoupili ministr školství a ministr lidové osvěty E. Moravec a pražský primátor Dr. Říha, aby provedli vlastní odevzdání budovy,“ referoval denní tisk a otiskl také projevy obou řečníků. Obě divadla zahajují provoz hrami J. K. Tyla: Městské uvádí Pražského flamendra, Národní Paličovu dceru. A aby těch změn nebylo málo, ředitelem Městského divadla je jmenován dosavadní dramaturg Národního, František Götz.
V nových působištích se ale obě instituce usadí jen na několik měsíců – v září 1944 jsou totiž všechna divadla opět uzavřena. Vinohradská budova utrpí ještě jednu ránu: při tragickém náletu amerických letounů na Prahu v únoru 1945, při němž je poškozena více než tisícovka vinohradských domů, spadnou na divadlo hned dvě bomby. „Porouchaly zle zdi i stropy a rozrušily zčásti strojní zařízení jeviště, ale nevybuchly,“ vzpomíná po válce administrativní ředitel divadla. Technický personál začne ihned budovu opravovat – pomocí cihel z trosek jiného domu a proti výslovnému zákazu náměstka primátora. Jen díky tomu může Městské divadlo po osvobození jako jedna z prvních scén začít hrát, konečně zpátky ve své vinohradské budově.
