TŘI OTÁZKY (A JEDNA NAVÍC)Tři otázky pro Magdalenu Frydrych Gregorovou
Barbora Hančilová
Magdalena Frydrych Gregorová je autorka hry Ulity, která má premiéru 16. května na Studiové scéně Divadla na Vinohradech. Magdalena vystudovala dramaturgii na DAMU, působila jako dramaturgyně v Klicperově divadle v Hradci Králové a ve vinohradském Divadle D21. Napsala několik rozhlasových (Hřiště) a divadelních her (Panenka z porcelánu Dorotka, TEĎ-NAVŽDY, Vltavínky).
Ulity jsou její zatím poslední hrou. V současné době se věnuje seriálové tvorbě, je jednou z hlavních storylinerek seriálu Ulice. O tom, že umí dobře vystavět příběh, se můžete přesvědčit už od 16. května na Studiové scéně.
Máte zkušenosti s psaním textů pro divadlo i televizi. V čem je podle vás hlavní rozdíl? A co je pro oba typy psaní naopak společné?
Rozdíl je asi poměrně velký. V televizním seriálu nepracujeme s metaforou, naopak všechny situace jsou a měly by být doslovné. To, co si postava myslí, většinou taky řekne. Baví mě, že máme nekonečně (je to nekonečný seriál!) mnoho možností variovat veškeré životní situace, a to v úplné drobnokresbě, psychologicky, realisticky. Když píšu hru, přemýšlím jinak – na divadle můžete vytvořit svět podle zcela jiných „pravidel“. Pracuji se slovy, a především s tím, co je za nimi. Společné je myslím to, že psaním musí vždy vznikat živé situace. Alespoň se o to snažím. Specifické je navíc i to, že jde právě o nekonečný seriál. Každý týden stavíme spoustu malých staveb, které pokračují v nekončícím sledu za sebou. Jak řekl David Mamet: „Dělat seriál je jako běžet, dokud neumřete.“ Divadelní hra je jedna hotová stavba – napsat něco, co má svůj konec a začátek, je pro mě neskutečně osvobozující.
Co vás přivedlo k námětu Ulit? Zažila jste někdy sama na sobě negativní vliv přehnaně pozitivního myšlení?
Já u sebe vycházím z toho, že se nic nemá přehánět. Samozřejmě znám lidi, kteří „pozitivní přístup k životu“ praktikují a nedají na něj dopustit. Drží je nad vodou, já to neshazuju. Ale být někdy smutný nebo mít „depku“ je, myslím, taky úplně normální. Nevím, proč bych za každou cenu měla od podobných pocitů utíkat nebo si myslet, že se mnou není něco v pořádku, když mám někdy po ránu chuť narazit hlavou do zdi nebo něco zařvat... Mně osobně to přijde zdravější.
Jakým způsobem pracujete na hře? Když začínáte psát, znáte už dopředu celý děj, nebo necháváte příběh vznikat v průběhu?
Jak kdy. Někdy mi pomůže vědět – když to přirovnám k té stavbě – jaká bude střecha, a podle toho stavím základy. Někdy naopak koukám, jak to roste, a netuším, kam mě to zavede. Každopádně si dopředu představím, jestli to, co chci vytvořit, bude například kostel, činžák, nebo rodinný dům. Novostavby mě moc nebaví. A jednou to snad bude katedrála! Dělám si legraci, i když...
