VINOHRADSKÉ UDÁLOSTIVymknuta z kloubů naše doba šílí
Miloš Nedbal jako Hamlet ve Stejskalově inscenaci
slavného Shakespearova dramatuHana Nováková
Do období protektorátu, pro českou kulturu tak složitého, vstupuje Městské divadlo pod vedením uměleckého šéfa Bohuše Stejskala – „režiséra jemné citlivosti, výtvarně školeného, s literárním smyslem pro básnický živel v dramatu“, jak jej popsal jeho předchůdce Jan Bor. Stejskal přišel na Vinohrady jako režisér již v roce 1923; se svou péčí o české drama a láskou k hereckému souboru ale stál vždy spíše v pozadí za průbojnějšími kolegy. V období před válkou i během protektorátu plně prokázal svou tichou odvahu inscenováním příběhů individuální vzpoury a boje proti falešné moci. Asi nejvýraznějším z nich se v březnu 1941 stala inscenace Shakespearova Hamleta.
IHamlet bývá považován za hru, na které každá nastupující generace umělců může prokázat své ideály i estetické cítění – a právě tak se stalo po slavné inscenaci K. H. Hilara v Národním divadle v roce 1926 nynější Stejskalovo nastudování novou výpovědí o proměně doby. Stejskal se soustředil na postavu samotného Hamleta a vystavěl inscenaci kolem jeho klíčových monologů: celá hra jako by tak byla viděna z Hamletovy perspektivy, či se dokonce odehrávala v jeho vědomí. Tím jako by se režisér stavěl na stranu hrdiny, dával za pravdu jeho kritice společnosti a vzdával hold jeho vzdoru proti uzurpátorům moci. Hamletem se v této koncepci stal Miloš Nedbal, který hrdinu pojal jako racionálního, zpytavého intelektuála i ironického glosátora – tedy jako člověka, který se skrývá pod maskou intelektuálního odstupu, může působit nezúčastněně či chladně, ale na osudu země mu hluboce záleží, a dospívá tedy těžce k nevyhnutelnému rozhodnutí konat. V roli Ofélie se potom představila Nataša Gollová, která byla v té době přední tváří souboru.
Charakter jisté snovosti dávala inscenaci také scénografie Františka Tröstera: vytvořila moderně provzdušněný prostor, který tvarovala pouze parabola tmavého schodiště, na němž jako by se postavy vznášely, a tylové závěsy schopné rychle vytvořit požadovanou atmosféru. „Je to řešení povýtce světelné, odpovídající dušezpytné tendenci básníkově. Scéna všemi prostředky se snaží podporovat hereckou práci, napomáhajíc jí plynulostí proměn i odhmotněností prostředí. Dobu mají připomínati vlastně jen kostýmy a rekvisity, vytvořené kontrapunkticky ke scéně,“ popisuje sám scénograf.
Nataša Gollová jako OfélieO nový překlad hry se postaral E. A. Saudek, který se v té době ale nesměl pro svůj židovský původ podílet na veřejném kulturním životě: stejně jako v případě Zkrocení zlé ženy o dva roky dříve proto překlad svým jménem kryl Saudkův přítel Aloys Skoumal. O skutečné identitě překladatele vědělo jen nejužší vedení divadla, ale také představitel Hamleta, který po letech vzpomínal: „Bydlel jsem s ním ve stejném domě. Nacistům byl nežádoucí, a proto musel pracovat tajně, pod pseudonymem. Nosil jsem mu potřebnou literaturu z knihoven, tehdy nikoli bez rizika, avšak mohl jsem spolu s ním brát do ruky list po listu a přečíst si o Hamletovi tolik, že jsem snad sám o něm mohl napsat knihu.“
Riziku se pochopitelně vystavoval také Skoumal, sám překladatel a anglista, který musel podepsat písemné prohlášení o autorství překladu, když divadlu hrozila žaloba podezřívavého kolegy, či obhajovat konkrétní pasáž na zkoušce před přítomnými cenzory.
U dobové kritiky inscenace příliš neuspěla: mnohým vadil nebývale civilní projev, k jakému Stejskal herce vedl a který podle nich velké drama srážel do polohy pouhé společenské hry. S diváky ale nastudování přímo souznělo, o čemž svědčí počet sedmatřiceti repríz. A mohlo jich být ještě daleko více – v září 1941 byl ale vydán zákaz uvádění her všech anglických, francouzských, ruských, polských, řeckých a jugoslávských autorů, takže Shakespearova hra musela být okamžitě stažena z repertoáru. Pro Bohuše Stejskala se Hamlet stal poslední významnou inscenací v šéfovské pozici: následujícího roku bude funkce uměleckého šéfa zbaven a bude mu umožněno na Vinohradech setrvat pouze v roli skladníka a archiváře.
