VINOHRADSKÉ UDÁLOSTIVznik naší samostatné činohry
Autorka vzpomínky, herečka Marie Ptáková, byla členkou vinohradského uměleckého souboru v letech 1909–1941.Divadlo na Vinohradech patří mezi významné činoherní scény, vzniklo však jako divadlo vícesouborové a ryze činoherním domem se stalo až v roce 1919 po sérii dramatických i bizarních peripetií. Dobové okolnosti a atmosféru „zlomového představení“ líčí v následující vzpomínce, publikované v roce 1940, přední členka tehdejšího činoherního souboru Marie Ptáková.
O tom, jak zpěvohra opustila naše divadlo, bylo již mnoho psáno – sama jsem napsala do ročenky v roce 1928 vzpomínku, jak jsem jela do Hronova za mistrem Jiráskem, abych získala jeho souhlas pro činohru. Díky jeho prohlášení, i mladších dramatických spisovatelů a celé kulturní veřejnosti, jsme divadlo činohře zachránili. Dvacet let uběhlo – co všechno přes mou hlavu se přehnalo, ale vzpomínky na tu dobu zůstaly živé a jasné.
Vzpomínám na první představení samostatné činohry, neboť od toho dne se zpěvohra už do divadla nevrátila. Byla to neděle. Odpoledne jsme měli hráti „Poslední muž“ od F. X. Svobody a večer měla být opereta. Bouře se již připravovala, ale my činoherci –
hlavně ti loayální – jsme netušili, co se chystá. Ten odboj byl vlastně proti dr. Hilarovi – a „vzbouřenci“ si to promyslili dobře – neboť vypukne-li stávka v neděli, bude účinnější, finanční ztráta větší – a správní výbor povolnější. Celá činohra stála ovšem za Hilarem. Hrála jsem pí. Kohoutovou v „Posledním muži“. Hraji tu roli ještě dnes a velmi ráda. Kdo z herců začínal u ředitele Budila, smysl pro pořádek celý život neztratí – chodím do divadla hodinu před představením. Jak jsem byla tehdy odměněna za svoji pořádnost! Přišla jsem tedy oné neděle do divadla a slyším zdrcující zprávu, že se nehraje. Proč? Celá zpěvohra, orchestr, sbory, balet, stávkuje a s ní též celý technický personál i garderobiéři, uvaděčky atd. Všichni – mimo šestnáct členů tehdejší činohry, divadelního mistra pana Kutty a úřednictva.
Běžím tedy k pokladně, kde se již scházelo obecenstvo, ale pokladna lístky neprodávala. „Proč neprodáváte lístky, slečno?“ „Bylo mi to nařízeno, protože se hrát nebude.“ „Proč by se nehrálo? Činohra přece nestávkuje, proto se hrát bude.“ „A kdo bude stavět?“ „My.“ „Kdo bude uvádět?“ „My.“ „A co rekvizity, oblékání a všechno ostatní?“ „Všechno si obstaráme my.“
Členové vinohradského operního souboru s dirigentem L. Čelanským (uprostřed), 1913
Letím již rozčilena zpět do kanceláře. „Kde je ředitel?“ „Ve Vinohradské záložně, správní výbor tam má narychlo svolanou schůzi.“ Běžím tedy do záložny. Sluha mne ovšem nechce vpustiti do zasedací síně, že je tam důležitá schůze. Až do chodby zazníval zvučný hlas tehdejšího starosty Bureše. „Pane,“ povídám, „právě proto, že to je důležitá schůze, tak se tam dostat musím.“ Sluha protestuje. Přešlapuji chvíli sem tam, pak energicky zaklepám na dveře. Uvnitř hlas ztichl – nikdo nevybídl ke vstupu – ale já statečně vcházím. Vždyť šlo o moje divadlo – o naše divadlo! Krátce se omlouvám a hlásím: „Pokladna lístky neprodává, prý se nebude hrát. Pánové, za všechny členy naší činohry tu slibuji, že se hrát bude. Všechno si obstaráme sami. ,Poslední muž‘ má naštěstí jen jednu dekoraci, ta se postaví, může zůstat i na večer a na místě ohlášené operety budeme hrát ,Posledního muže‘ i večer.“ Celý správní výbor byl jaksi překvapen – nevím, zda mým smělým vpádem do schůze (kdepak tenkrát), nebo mým prohlášením. „Jen mně prosím dejte plnou moc, abych to mohla všechno zařídit.“
Tu jsem ovšem dostala a už jsem letěla nazpět do divadla, nejdřív k pokladně vyřídit, aby pokladna lístky prodávala. Pak běžím na jeviště, tu byl již pan Kutta a s pomocí účinkujících kolegů sestavoval pokoj u Kohoutů. Kde jen koho seženu, posílám pro všechny členy, kteří v kuse nehrají nebo mají až druhý akt, aby přišli uvádět. Pak spěchám do rekvisitárny a vybírám nádobí, u Kohoutů je toho zapotřebí mnoho. Všechny rekvisity jsem za pomoci účinkujících kolegyň připravila. Pak jsme se teprve běžely líčit a oblékat. Začínalo se tehdy o něco později, ale nálada byla neobyčejně dobrá v hledišti i na jevišti.
Zatím se po Praze rozneslo, co se děje na Vinohradech, a na večer se dostavilo tolik obecenstva, že naši „uváděči“ měli pernou chvilku. Ale obecenstvo nám zřejmě přálo, neboť si vesele hledalo svá místa samo, ba navzájem si pomáhalo. Bylo ten večer plno, nálada v hledišti skvělá, potlesky ohromné, jako by nám naši návštěvníci chtěli říci: „My jdeme s vámi“ – a skutečně šli.
Zažili jsme pak ještě úzkostí, ústrků, ba ponížení, než došlo k úplnému vítězství naší činohry, ale zažili jsme také veselé chvilky, když jsem s kolegou Vydrou st. shledávala po skladištích a všech skříních kostýmy do „Školy pomluv“, neboť bylo tenkrát všecko úmyslně zpřeházeno a pozastrkáno. Ale té radostné a vzrušující nálady prvého dne naší činohry nikdy nezapomenu. Tenkrát vládla v zákulisí taková svornost, taková upřímnost, jaké na divadle snad nikdy nebylo a již asi nikdy nebude – a ta nám nejvíce pomohla.
