HISTORIE DnVVinohradská desetiletí,
tentokrát dvě: léta 1997–2017
M. J. Lermontov: Maškaráda, S. Postlerová (Nina)
a V. Dlouhý (Arbenin), r. V. Strnisko, 1997
Poslední dvě vinohradské dekády jsou ještě do té míry živou součástí divadelní současnosti, že je nelze hodnotit bez odstupu a také bez reflexe společenských proměn a jejich vlivu na českou kulturu a divadelnictví. Konstatujme jen, že v druhé polovině 90. let dochází k nebývalému nárůstu nabídky divadelních produkcí nejrůznějšího typu, k výrazné generační obměně v hledišti i na jevišti, k nedostatečné transformaci divadel zřizovaných ve veřejném zájmu státem i městem, ke změně postojů řady divadelníků k pravidelné práci v souborovém divadle, k nástupu postmoderní inscenace a tzv. postdramatického divadla. Na všechny tyto vlivy se snaží reagovat pod různými správami i Divadlo na Vinohradech s větším či menším uměleckým výsledkem a diváckým ohlasem, které se ovšem shodují jen výjimečně.
Do roku 2000 řídí divadlo Jiřina Jirásková. Snaží se udržet kredit divadla doplňováním hereckého souboru a dramaturgií opírající se o klasický repertoár. Na konci dekády spolupracuje s řadou režisérů (Z. Kaloč, J. Menzel, L. Smoček, V. Strnisko, P. Novotný, J. Burian, V. Polesný, J. Korčák, P. Kracik a J. Novák – ten se stal později stálým režisérem) a dramaturgů. Absence kompetentního uměleckého šéfa, který by svým dlouhodobým působením určoval a vytvářel inscenační styl vinohradské scény, je – a bude – stále viditelnější. V roce 1997 přichází do souboru V. Dlouhý, připomeňme jeho Arbenina ve Strniskově inscenaci Lermontovovy Maškarády nebo Nerona v Hubačově Hostině u Petronia. V souboru se významně prosadí i Jiří Dvořák. Křížova inscenace Bergmanových Scén z manželského života ve zkušebně dosáhne více než sto třiceti repríz, daří se zde i dalším inscenacím (Albeeho Tři velké ženy ve Strniskově režii s velkým hereckým výkonem A. Hegerlíkové). Z inscenací konce 90. let připomeňme ještě např. Smočkovu režii Povídek z vídeňského lesa nebo Královský hon na slunce (první režie J. Deáka na Vinohradech).
Roku 2000 se bez výběrového řízení stává ředitelem dosavadní ekonomický náměstek Jindřich Gregorini, který pracoval v divadle v různých funkcích už od poloviny 60. let. Do funkce uměleckého šéfa jmenoval na tři roky režiséra Jiřího Menzela. Nový šéf deklaroval snahu hledat společnou řeč s diváky a směrovat divadlo jako kultivovanou scénu nabízející příjemný repertoár bez vybočujících experimentů, založený na dobrých hereckých výkonech (představě zaměření na diváky odpovídaly např. jeho inscenace Jak je důležité míti Filipa z roku 1998 či Zpívající Benátky z roku 1999). Dramaturgie se snaží přivést na jeviště texty současných českých i světových autorů, např. V. Körnera (Huncléder, 2000, režie J. Deák). Z období počátku nového tisíciletí připomeňme inscenaci Sto roků samoty P. Novotného s J. Jiráskovou a M. Moravcem v hlavních rolích nebo Krále Jana v režii J. Menzela s výrazným výkonem V. Dlouhého. Pozoruhodné inscenace byly k vidění na komorní scéně, kde se dařilo režisérům i hercům – Havlovy aktovky Rodinný večer a Vernisáž v režii J. Buriana (2000) či Tarantův Měsíční běs (2002).
Gabriel García Márquez: Sto roků samoty, J. Jirásková (Úrsula) a M. Moravec (José Arcadio Buendía), r. P. Novotný, 2000
V roce 2003 je uměleckým šéfem jmenován Martin Stropnický, který se do divadla vrátil po deseti letech v politice a diplomacii. Stropnický přišel s poměrně ambiciózním programem, který se ale nepodařilo realizovat podle původních představ. Snažil se na Vinohradech s velmi různými inscenačními výsledky dělat měšťanské divadlo evropského typu a otevřít vinohradskou scénu postupům postmoderní režie a tzv. coolness dramatu, byť i v umírněné podobě. Napojil se na módní linii scénického uvádění filmových scénářů (např. Zkouška orchestru s V. Preissem v roli Dirigenta), nasadil do repertoáru i několik muzikálů a sám začal také režírovat. K divácky úspěšným inscenacím tohoto období patřila v jeho režii např. komedie Jistě, pane ministře nebo muzikál Donaha! v Balašově režii.
Gabriel García Márquez: Sto roků samoty, J. Jirásková (Úrsula) a M. Moravec (José Arcadio Buendía), r. P. Novotný, 2000
V roce 2006 se rolí K. Hoganové ve hře I. Horowitze Chvíle pravdy k divadlu vrátila Dagmar Havlová. K výrazným inscenacím Stropnického šéfovského období patřil Morávkův Višňový sad a Špinarův Vojcek (2009). Kritikou oceněná inscenace (Ceny A. Radoka a J. Balvína) vyvolala značně protichůdné ohlasy. Rozkročenost repertoáru mezi umělecky ambiciózními záměry střední a mladé generace režisérů a snahou zachovat zájem konzervativního publika se projevila nejen v častém střídání režijních a dramaturgických spolupracovníků divadla, ale i poklesem návštěvnosti.
E. Albee: Tři velké ženy, A. Hegerlíková (A), r. V. Strnisko, 1999V roce 2012 se na základě výběrového řízení stal ředitelem Tomáš Töpfer, který v souboru působil v 80. a 90. letech jako herec. Spolu s ním vedení divadla tvoří umělecký šéf, režisér Juraj Deák, a šéfdramaturg Jan Vedral. Svou koncepci divadla formulovali jako program velké činohry. T. Töpfer na postu ředitele navazuje na program svých předchůdců L. Pistoria a F. Pavlíčka, dramaturgie se snaží o dynamické vyvažování textů reflektujících závažná společenská témata s dnes tak žádanými komediálními tituly. Činoherní soubor prochází postupnou nezbytnou generační obměnou. Nová zkušebna se proměňuje na pravidelně hrající Studiovou scénu, v jejímž repertoáru se daří realizovat program Česká a slovenská komorní hra. Vedení divadla připravuje ve spolupráci s hlavním městem Prahou jako zřizovatelem budovu divadla na generální rekonstrukci.
