Jiřina Jirásková (Marcela Champsboisy)a Vladimír Krška (doktor Finache), G. Feydeau: Brouk v hlavě, r. V. Hudeček, 1969
Do roku 1967 vstupovalo Divadlo na Vinohradech pod vedením scenáristy, dramaturga a dramatika Františka Pavlíčka (ředitelem se stal na počátku sezony 1965/66 na podnět zevnitř souboru). Pavlíček vědomě usiloval o vytvoření velké, společensky aktivní, souborové a repertoárové činohry, důraz kladl na herce a postupně angažoval řadu nových zajímavých hereckých tváří (M. Kopecký, J. Hanzlík, J. Bohdalová, R. Brzobohatý, J. Satoranský, I. Racek a další…), na Vinohradech ovšem v této době hostovali i herečtí bardi – O. Scheinpflugová a K. Höger. Soubor obohatili režiséři V. Hudeček (zpočátku jako host) a S. Remunda a dramaturgyně H. Šimáčková. Pavlíček (podle svých vlastních slov) vyžadoval od všech zaměstnanců přesnost v plnění zadaných úkolů, dodržování termínů a plnění slibů. Snad i proto dostal od svých kolegů a podřízených přezdívku Vlčák…
Pavlíček podporoval vynalézavou dramaturgii (divadlo uvedlo řadu československých premiér), vlastním autorským vkladem obohatil vinohradský repertoár o dvě významné inscenace – z jeho adaptací povídek Isaaca Babela vznikla inscenace Nanebevstoupení Sašky Krista (v režii J. Dudka), za niž divadlo získalo státní cenu. Zdramatizoval také Čapkův poslední román Život a dílo skladatele Foltýna a sám inscenaci režíroval.
Z lehčího žánru připomeňme například úspěšnou inscenaci Feydeauovy komedie Brouk v hlavě z roku 1969 (v režii V. Hudečka), která se díky skvělému hereckému obsazení (Jirásková, Slunéčková, Brodský, Bláha, Hanzlík a další) stala diváckým hitem.
Osud Františka Pavlíčka, dosud prominentního komunisty, byl pro období přelomu 60. a 70. let charakteristický – v roce 1970 byl z divadla odvolán (a také vyloučen ze strany). Na jaře 1970 mu vinohradští spolupracovníci uspořádali večer na rozloučenou, z něhož se zachoval zvukový záznam Pavlíčkova posledního projevu k souboru. V něm kromě jiného zdůrazňuje potřebu odpovědnosti a dobré práce i v dalším období. S odvolaným ředitelem z divadla dobrovolně odešly dramaturgyně H. Šimáčková a herečka V. Chramostová.
Daniela Kolářová (Ofélie) a Jaromír Hanzlík (Hamlet), W. Shakespeare: Hamlet, r. J. Dudek, 1976
Po Pavlíčkově odchodu byl stranickými orgány do funkce ředitele DnV instalován režisér Zdeněk Míka, který už měl za sebou ředitelské působení v divadlech v Gottwaldově, Brně, Kolíně a v Českých Budějovicích. Funkce se – podle svých vlastních slov – ujal po určitém váhání. Díky svým zkušenostem si uvědomoval specifiku vinohradské scény. „Věděl jsem, že každé divadlo má svého genia loci, Vinohradské divadlo z předválečných let bylo v mé paměti charakterizováno jako divadlo velkých hereckých osobností, jako byli Z. Štěpánek, F. Smolík a další, kteří potom patřili k ozdobám Národního divadla. A byl to repertoár velkých dramat. Tomuto geniu loci se podle mých znalostí nejvíce blížila etapa, kdy divadlo v poválečných dobách vedl Jan Škoda. Proto jsem na ni vědomě navazoval…,“ napsal ve vzpomínce na své vinohradské působení. Úkolem tohoto článku není hodnotit, do jaké míry se Míkovi dařilo tuto ambici naplnit. Spolupracovníci jej hodnotili jako průměrného režiséra a jeho hlavní přínos spatřovali v tom, že navzdory obludným okolnostem normalizační éry, která bez milosti likvidovala řadu umělců i institucí (viz Divadlo za branou), dokázal ochránit divadlo a „jeho lidi“ před ničivými zásahy stranických orgánů. Divadlo bylo pod jeho vedením podle vzpomínek pamětníků jakýmsi ostrůvkem svobody (samozřejmě v rámci dobových „mezí zákona“), herci i ostatní zaměstnanci se mohli věnovat svým profesím, divadlo fungovalo. Jedna z dlouholetých zaměstnankyň divadla vzpomínala na to, že ji Míka přijal na Vinohrady navzdory tomu, že měla z předchozího zaměstnání jistý politický „škraloup“…
Zásadně změněné společenské a ideové klima se odráželo v repertoáru divadla, který se rovněž měnil, nejdůležitějším se stávalo ideologické hledisko – zda jsou hry vhodné a dostatečně výchovné pro „socialistického člověka“, který měl být „poučen z krizového vývoje“. Bylo nutné stále různě lavírovat, obhajovat dramaturgický výběr před stranickými orgány, počítat se zákazy a různými problémy. „Hry se hrály a nebyly všechny špatné,“ vzpomíná dramaturgyně Věra Eliáš‑
ková, která přišla na Vinohrady v roce 1971. „Vzpomínám občas, že jsem byla i štěstím bez sebe: například když jsme pana ředitele (Míku) ukecali na Hamleta a rozptýlili jeho obavy o nesocialistickém vyznění monologu Být, či nebýt. Nebo Car Fjodor. Hrát se sice mohl jen proto, že se hrál v družebním moskevském divadle, ale co na tom, představení to bylo krásné…“
Obrovskou devízou divadla byl výjimečně kvalitní herecký soubor, cíleně budovaný ředitelem Pavlíčkem, který Míka po svém předchůdci „zdědil“. Díky skvělým hercům mohly i z problematických a umělecky slabých (ale „ideologicky silných“) her vzniknout inscenace divácky snesitelné.
Velmi úspěšné byly v první polovině 70. let inscenace … vstupte! (1974, režie F. Štěpánek) nebo Král Krysa (1974, režie J. Dalík), divadlo se snažilo také uvádět původní českou tvorbu (např. hry Jana Jílka Silvestr a Dvojitý tep srdce, obě z roku 1975). A diváci na Vinohrady chodili…
