Na čtené zkoušce inscenace Ucho byly představeny i kostýmy...
Noc po prezidentské recepci na Pražském hradě. Náměstka ministra a jeho podroušenou ženu veze domů služební auto podivnými oklikami. Ve vládní vile nejde proud, ale pojistky jsou v pořádku, nefunguje telefon. Ve vedlejší vile se ale svítí, po zahradě se procházejí muži v baloňácích, nedaleko stojí dodávka se zaměřovacím radarem.
Euforie z oslavy svátku v přítomnosti dobové elity národa vyprchá rychleji než alkoholické opojení. Toto je noc, kdy náměstek a jeho žena slaví desáté výročí svatby, při kterém se má bilancovat. Neodehraje se zde však jen zápas o další společný život nepříliš harmonického manželského páru, ale zápas o přežití těch, kdo se dobrovolně vydali do náručí drtící moci. Ta je vynesla nahoru a teď je může zničit, nebo naopak ještě povýšit. To vše hlídají „ucha“ – odposlechy instalované ve většině místností domu. Když se pak náhle rozsvítí, zjišťují ti dva, že z vily zmizel šanon s kompromitujícími materiály a také, že „ucha“ přibyla i na těch nejsoukromějších místech. A že obyvatel sousední vládní vily, ministr, náměstkův nadřízený, byl zatčen…
Jsme ve světě hry Ucho, kterou Lenka Procházková napsala podle novely svého otce, spisovatele Jana Procházky. Podle této novely byl roku 1969 natočen stejnojmenný film, který směl mít premiéru až roku 1990. Režimu na něm jistě vadila osobnost Jana Procházky, slavného scenáristy a spisovatele a jedné z nejznámějších tváří roku 1968. Zásadně však musela normalizátorům vadit pravda o podstatě totalitního režimu. Jeho účinnost totiž spočívá v přetvářce, v nelegitimitě postavení a ve strachu, který garantuje poslušnost. Tato velká společenská témata jsou ve filmu i ve hře vyjádřena brilantně na půdorysu historie jednoho manželství režimních konjunkturalistů a krize jedné noci.
Nelegitimita kamarily kolem partajního lidového prezidenta na Hradě, přetvářka v oblasti citového vztahu k partnerovi i předstírání ideového vztahu k režimu, zastíraná odborná nekompetence, vědomé přehlížení stavu neustálé fízlovské kontroly, strach těch, kdo se nechali mocenskou hrou a sebezvýhodňováním natolik zmanipulovat, že už nemohou beztrestně vystoupit z rozjetého vlaku mocenské hry. To je Ucho.
Děj hry je situován do krutých 50. let, ale nejde, žel, jen o připomínku minulosti. Tlak konformity a strachu na lidské vztahy a vůbec na kritické vnímání skutečnosti vytvořil v minulosti vzorce chování, které se stále recyklují. Jistě, zařízení, jimiž lze pořídit odposlechy, se během let technicky zdokonalila, propracování se dočkaly i metody psychického teroru a manipulace, ale podstata, v níž je bezbranný lidský jedinec konfrontován s pragmatickou silou cizích zájmů vynucujících si jeho oddanost, je stejná. Ucho v těchto měsících opět ožilo.
V režii Šimona Dominika hrají Antonie Talacková, Daniel Bambas a Jiří Maryško.
Premiéra na Studiové scéně DnV 9. června 2017
