Leo Fall: Dollarové princezny, r. J. Zelenka, 1908
„V potu divadelních starostí sestavoval jsem roku 1908 vánoční repertoir Vinohradského divadla. Bylo to po neblahé stávce, která nám vyhnala z hlediště tolik milého obecenstva. (…) Divadlo otřesené vnitřními nelady podle nějakých nevyzpytatelných zákonů není obecenstvu nikdy po chuti. (…) Čím naplniti repertoár posledních dnů před Štědrým večerem? Konečně jsem se rozhodl takto: Zahrajeme operetu Dollarové princezny. (…) Divadlo bylo nabito – hlediště plno příjemného ševelu obecenstva dobře naladěného – obecenstva plativšího – nikoli darovanými vstupenkami obmyslně získaného. Neuvěřitelná příhoda.“
Tak si pochvaluje svou principálskou intuici spisovatel, učitel, novinář a divadelník Václav Štech (1859–1947), od března 1909 druhý vinohradský ředitel.
Představu o tom, jak asi vypadala Fallova opereta Dollarové princezny, první vinohradský kasaštyk, který se dočkal více než stovky repríz, si můžeme udělat z časopisu Divadlo: „Za šťastný nápad přiznávám skladateli volbu Rusky mezi osobami jednajícími. Tím dostalo se operettě slovanského zabarvení hudebního (nehledě k malebné výpravě vnější sborem kozáků), kteréž všude šíří zdravou svěžest lesní vůně. (…) Obecenstvo v nejlepší náladě opouští spokojeně divadlo a cestou domů popěvuje a pohvizduje si příjemně lahodící melodie: „Princezny, toť dollarové, musí mít každý rád…“
„Vinohradský kulatý čtverec“ – rébus sestavování repertoáru, který by současně přitahoval hojné publikum a splňoval vyšší umělecké a obsahové nároky, se po prvních narozeninách divadla vyhrotil naprosto viditelně. Ředitel Šubert při hledání rovnováhy v odvěkém divadelním konfliktu mezi „tvorbou“ a „provozem“ stál na straně literární a umělecké hodnoty uváděného díla. Jeho ředitelování skončilo deficitem. Ten musel řešit výbor Družstva, které divadlo provozovalo, se zástupci radnice Královských Vinohrad. Štech dal jasně najevo, že bude hledět na potřeby provozu – a také se mu podařilo řadou kontroverzních kroků dostat divadelní kasu do zdravých čísel. V sezoně 1908/1909, kdy se Štech ujal ředitelského mandátu, připraví divadlo neuvěřitelných 42(!) premiér. V činohře převládne komediální repertoár, operní soubor se ve větší míře věnuje operetám. Štech se hájí nejen skladbou a zájmem obecenstva, ale i tím, že většinu operních děl optovaly další dvě pražské opery. Dobový publicista Horáček píše o „zvrácených poměrech v Městském divadle vinohradském“: „Václav Štech jeví smysl jenom pro frašky a operety (…) Osud druhého velkého divadla českého je po stránce umělecké zpečetěn.“
Václav Štech na dobovém portrétuŠtech řediteluje, jak řečeno, s principálskou vášní – řeší vše, od sporů herců, a zejména subret, přes opatřování nových textů a práv na jejich uvedení, sestavování hracích plánů, obratné manévrování mezi zájmy členů výboru Družstva, až po nákup scénických výprav a obsazení míst topičů v divadle. Vše v jedné hlavě, v jedněch rukou a v zajetí jednoho vkusu a jednoho provozního názoru. Svůj neskrývaný dramatický talent projevuje při řešení každodenních problémů; ty, zdá se, spotřebují tolik jeho energie a fištrónu, že mu nezbude sil na perspektivnější uvažování. Znepřátelí si postupně členy výboru: dr. Fuksu, pečujícího na radnici o zájmy divadla za vlády poněkud samodurského starosty Bureše, s dr. Eiseltem je zas na kordy poté, co Eiseltova choť vtrhne na výborovou schůzi a dožaduje se nového kostýmu pro subretu B. Durasovou do Krásné Risety. Rozkmotří se také s herci, ba, ke své smůle, i s herečkami. S později slavnou Z. Baldovou, manželkou K. H. Hilara, Štech nejprve intrikuje pro své jmenování ředitelem a pořádá s ní ve městě konspirační schůzky, na které herečka údajně chodí v převlecích, pak s ní vychází, když vezme do angažmá Hilara jako svého tajemníka, ale když narazí na Hilarův vyhraněný vkus, veřejně Baldovou dehonestuje jako bájně lhavou podvodnici.
V červnu roku 1913 politikaření uvnitř divadla i na radnici vyvrcholí úředně ne zcela přehledným a použitými prostředky patrně ne zcela čistým procesem. Štech je nejprve poslán na tříměsíční dovolenou a během ní odstaven. Hořkost z tohoto postupu Štecha, který pak řediteluje Národní divadlo v Brně (1919–1925), neopustí ani po letech. Roku 1928, patnáct let poté, co byl „zrazen dr. Fuksou a dr. Hilarem“ (první z nich se stane třetím vinohradským ředitelem a druhý uměleckým šéfem činohry), vydá knihu Vinohradský případ, vášnivé, zaujaté, ale dodnes vzrušující čtení o vinohradských divadelních poměrech.
Za Štechova ředitelování se poprvé naplno projeví trvalý vinohradský fenomén diváckých titulů, kasaštyků, které, zpravidla k nevoli kritiků, dosahují na rozdíl od uměleckých počinů vysokého počtu repríz, a také fenomén hereckých subret, které prosazují své zájmy, opírajíce se jednak o oblibu u publika, jednak o přízeň mocných.
Závěrem konstatujme, že zatímco Šubertova umělecky náročná dramata dnes zůstávají v policích knihoven, Štechovy provozní komedie se dodnes s úspěchem hrají na českých jevištích. I to svědčí o tom, že starý spor tvorby a provozu trvá podnes.
Jan Vedral
