Václav Jílek (Hovstad), Markéta Frösslová (Petra)
a Marek Lambora (Billing) v inscenaci Nepřítel liduVybíráme z hodnocení teatrologů prof. Vladimíra Justa a dr. Ľubici Krénové, kteří se zabývají soustavným sledováním a reflektováním inscenací DnV.
Inscenace Nepřítel lidu je skvělá a herecky vyrovnaná. Po trochu statickém, jaksi ospale realisticky „televizním“ začátku se rozjede, zejména ve druhé půli, do netušených „obrátek“. Výsledkem je jeden z mých největších diváckých zážitků nejen tohoto roku, totiž zážitků z možnosti velkého repertoárového divadla být nikoli jen efektní estetickou exhibicí (k čemuž bohužel směřuje současné ND), ale skutečným občanským agónem. Tj. tříbením mravních postojů a kladením životně/smrtelně důležitých otázek, včetně té po zmizelé občanské angažovanosti, v prostředí kompletně zkorumpovaných médií, což vše pak dotlačí frustrované „poslední spravedlivé“ k tomu, že ze zoufalství upadnou do kontraproduktivního extrému fanatismu a ztráty smyslu pro realitu. A to vše se dělo nejen díky Igoru Barešovi a znamenitému tandemu, který vytvořil se stejně nejednoznačným mizerou bratrem, Řezáčovým starostou Stockmannem.
Vladimír Just
Jde o hru vysoce aktuální, nehledě na stoupající vlnu popularity ibsenovské dramatiky na evropských jevištích. Hra Nepřítel lidu – a v jejích intencích také inscenace DnV – reflektuje otázku filozofickou (dva odlišné světy a postoje dvou bratrů), politickou (vedení města versus polis), ale také ekologickou, a všechny se střetají v otázce etické. Jsou to právě etické postoje, které ukazují na charaktery a necharaktery jednotlivých postav. Ibsen je na rozdíl od Čechova o poznání tezovitější, tudíž je správné, že se režisér soustředil především na vyřčené, a až ve druhém plánu prožité. Postavy tak získávají větší razanci a ostřejší kontury jejich společenské „užitečnosti“ či „neužitečnosti“. V řadě inscenací režiséra Juraje Deáka je Nepřítel lidu smysluplným příkladem jeho soustředěného zájmu o společenskou problematiku, o věci veřejné.
(…) J. Deák příběh Nepřítele lidu nedelokalizuje, přitom je zjevné, že se mluví o praktikách, které se dějí zde a jinde, které odrážejí globální stanovení hodnot v dnešním světě. Stockmann se po zjištění znečištění vody v lázních, která je klíčovým výdělečným zdrojem lázeňského městečka, staví na stranu ohroženého člověka, tudíž ne zisku. Po zmanipulování veřejného mínění občanů prostřednictvím místního tisku, který zájem o zisk kryje „obecním blahem“, je vyloučen ze společnosti. Stává se nepřítelem spoluobčanů. Režisér politický apel hry znásobuje i tím, že zpočátku nechává Stockmanna zveřejňovat jeho výsledky a obhajovat postoje pouze před spoluobčany města, avšak v závěrečném monologu „bourá čtvrtou stěnu“ a adresuje tristní společenské Stockmannovo poznání širší veřejnosti – publiku. Deák ovšem v závěru inscenace nejenže neumožňuje divákovi rozhodnout, kdo má pravdu, ale zjevně se staví na Stockmannovu stranu, čímž vzniklý politický konflikt, přesněji selhání demokracie, ještě ostřeji vyhrocuje. Jeho Stockmann zůstává úplně sám – vypuzený společností, vzdálený rodině, tedy scénicky od ní a od všeho oddělený.
Inscenace Nepřítel lidu je živé komunikativní divadlo, které nezakrytě ukazuje manipulovatelnost masy, občanskou neuvědomělost, obraz nepoučitelného a přizpůsobivého voliče, zvulgarizované demokracie, a především nebezpečnost situace, v níž se rodí společenská anarchie. Dílem dobré režie jsou také výrazné herecké výkony v hlavních, ale i v menších rolích.
Ľubica Krénová
