Jiřina Štěpničková (Maryša), A. a V. Mrštíkové: Maryša, r. Jan Bor, 1936
Po odchodu K. H. Hilara do Národního divadla nastoupil jako umělecký šéf Městského divadla na Královských Vinohradech režisér Jaroslav Kvapil. Byl bezesporu výraznou osobností, ale od bouřlivého Hilara se umělecky i lidsky v mnohém lišil. Herečka Leopolda Dostalová o něm napsala: „Dal se tu do práce s novou chutí a plným elánem a i tady získal si hned oddaný okruh spolupracovníků a s těmi začal budovat své období na tomto divadle. A třebaže to nebylo období dlouhé, vtiskl mu i za těch několik let pečeť své umělecké osobnosti…“
Kvapil uvedl na Vinohradech především cyklus jedenácti Shakespearových her, ale i Langerovu Periferii, Čapkovu Věc Makropulos, Šrámkův Měsíc nad řekou, Ibsenovu Hedu Gablerovou a mnohé další zajímavé inscenace. Navzdory tomu část kritiky stále adorovala Hilarovu éru a Kvapilovu práci znevažovala. Po různých dehonestujících peripetiích Kvapil, který navíc trpěl zhoršující se oční chorobou, v roce 1928 pozici vinohradského uměleckého šéfa opustil.
Po něm v čele souboru stanul dramatik, režisér, kritik a novinář dr. Jan Bor. Ke spolupráci přizval dramatika Františka Langera, který v divadle působil jako externí dramaturg. Jan Bor se snažil divadlo směrovat podobně jako před ním Hilar, repertoár měl podle něj odrážet aktuální dění, často sahal k textům z ruské a sovětské provenience. „Bor miloval Rusko, i sovětské Rusko. A jeho literaturu miloval opravdově,“ vzpomínal na něj Zdeněk Štěpánek. Podle něj měl Bor řadu nepřátel a bylo mu střídavě vytýkáno, že není dost moderní, že je nedostatečně intelektuální, je příliš bohémský nebo že je rusofil. Jeho práce byla chválena i ostře kritizována.
V roce 1929 vznikla v sále bývalého hotelu Central v Hybernské ulici nová scéna – Komorní divadlo s kapacitou asi 600 míst. O zřízení pobočné scény uvažovalo Spojené Družstvo už od prvních let existence MDKV z důvodů uměleckých i ekonomických. Její provoz měl být levný, protože měla využívat vinohradský fundus – kostýmy, kulisy atd., zisk z „Komorního“ byl důležitý pro fungování MDKV, které nepobíralo skoro žádné subvence. Hercům měla další scéna přinést nové umělecké úkoly i vyšší gáži. Divadlo mělo být „… velmi živé, s příchutí senzačnosti, ovšem umělecky hodnotné…“ Slibný záměr však narazil na tvrdou realitu nastupující hospodářské krize. Během dalších dvou let se Komorní divadlo i Městské divadlo na Královských Vinohradech ocitla ve stavu umělecké i ekonomické krize. Situaci nezachránil ani chytlavý repertoár oblíbené hvězdy Medy Valentové, která v „Komorním“ často vystupovala, ani operety, hrané na vinohradské scéně během léta. Rok 1934 skončil nejen velkou finanční ztrátou – asi 106 000 K, ale kritika vyčítala divadlu, že úroveň jeho repertoáru se v zájmu přilákání publika snížila pod únosnou mez. Atmosféra v divadle byla napjatá – nespokojení byli členové Spojeného Družstva i herci, kteří cítili, že pětasedmdesátiletý ředitel dr. Fuksa už na vedení divadla nestačí. Dva přední členové souboru J. Plachý a V. Vydra dokonce v této věci intervenovali u jednoho z významných členů Spojeného Družstva. Ředitel Fuksa krátce nato na funkci ředitele sám rezignoval.
Nesnadné role „zachránce divadla“ se v roce 1935 ujal dr. Bedřich Jahn, zkušený právník, který působil ve Spojeném Družstvu postupně v několika funkcích. Do záchranné mise se pustil razantně – oprášil několik kvalitních starších inscenací (např. drama Anna Karenina s hvězdnou Andulou Sedláčkovou v titulní roli) a naopak z repertoáru stáhl podbízivou veselohru Padlí andělé. V Komorním divadle zavedl cyklus Literárních večerů, který se setkal s velkým zájmem publika. Velký úspěch zaznamenalo uvedení nové Langerovy hry Jízdní hlídka.
Omezil „hvězdné manýry“ hostujících hereček, zbožňované Anduly Sedláčkové a také Medy Valentové, která byla díky svému vlivnému manželovi zvyklá mít v divadle výsadní postavení. Nové smlouvy zaručovaly oběma dámám jen čtyři role do roka. Meda další účinkování na Vinohradech uraženě odmítla a po ní spolupráci ukončila i Andula Sedláčková – odešla z rozezkoušené inscenace Markýza de Pompadour, protože nechtěla hrát s Bedřichem Vrbským a dr. Jahn změnu obsazení striktně odmítl.
Na funkci uměleckého šéfa rezignoval také Jan Bor a uměleckého vedení divadla se ujal šestičlenný tým, tvořený čtyřmi režiséry, dramaturgem a ředitelem divadla. Dr. Jahn angažoval herecké posily – např. Natašu Gollovou a Jiřinu Štěpničkovou, z níž se stala hvězda vyprodávající divadlo. Záchranná mise dr. Jahna byla úspěšná, diváci se vraceli, kritika řadu inscenací i herců cenila, divadlo bylo opět na vzestupu a zlepšila se i finanční situace – za dva roky působení ve funkci ředitele zaznamenal dr. Jahn přírůstek ve výši 221 000 K. V roce 1937 oslavilo MDKV 30. výročí a ve výroční den otevření sehrál soubor slavnostní představení Tylovy Fidlovačky. Z jeviště opět po letech zaznělo „Kde domov můj“…
