​PORTRÉT Jiřina Štěpničková – špatné vinohradské svědomí

​Jan Vedral​Jiřina Štěpničková (Maryša), Alois a Vilém Mrštíkové:
Maryša, r. Jan Bor, 1936

Poprvé jsem se s Jiřinou Štěpničkovou (1912–1985) setkal jako student a statista v inscenaci Ostrovského Výnosného místa v tehdejším Realistickém divadle. Psal se rok 1973 a já jsem pravidelně zapomínal odnést rekvizitu, když jsem fascinovaně zíral na mistrovský komediální duel Štěpničkové a Valtra Tauba. Dva skvělí profesionálové, dvě herecké osobnosti se složitými životy, příznačnými pro proměny české společnosti ve 20. století. Mohl jsem se o jejím životě dozvědět víc, když mi později nabídla její přítelkyně a ředitelka Divadelního ústavu Eva Soukupová, jíž vděčila za svou postupnou rehabilitaci, abych pomohl sepsat hereččiny vzpomínky. Necítil jsem se na to odborně a zdvořile jsem odmítl. Když jsem pak nastoupil na Vinohrady a zjistil, že osud J. Štěpničkové patří ke zdejším nejbolestnějším „veřejným tajemstvím“, bylo už pozdě – herečka zemřela.

Jiřina Štěpničková byla hvězdou prvorepublikového filmu, na rozdíl od jiných dobových hvězd byla ale také vynikající a uznávanou divadelní herečkou. Krása a charisma, které miluje kamera a diváci, se u ní pojily s výrazným komediálním i dramatickým talentem a velikou jevištní pílí. Aby mohla studovat hereckou konzervatoř, předstírala rok před otcem, že studuje obchodní akademii. Jako šestnáctiletá začala hrát v Osvobozeném divadle a její herecký úspěch nešlo zatajit před vedením konzervatoře, jejíž studijní řád tím Štěpničková porušila. V roce 1929 sedmnáctiletá nastupuje do Národního divadla výraznou dramatickou rolí Hildy v Ibsenově Solnessovi. Nebývalo zvykem, aby ze „zlaté kapličky“ herci odcházeli na Vinohrady, Štěpničková to učiní v roce 1936 a jako Maryša se hned stane přední vinohradskou osobností. Jevištní Maryšu předcházela hereččina dodnes slavná Maryša filmová, až do roku 1945 pak točí dva až tři filmy ročně. Jako představitelka „slovanských žen“ je nezapomenutelná ve filmu Muzikantská Liduška či jako Viktorka v Babičce. Na vinohradském jevišti pak následuje několik desítek vynikajících „neslovanských“ rolí – Líza v Pygmalionu, Kateřina ve Zkrocení zlé ženy, Schillerova Panna orleánská, Káťa v Ostrovského Bouři, Strindbergova Královna Kristina, Tonička v Molièrově Zdravém nemocném a konečně nezapomenutelná Shawova Svatá Jana (v roce 1948).

Podle mnoha svědectví si – na rozdíl od jiných dobových „stars“ – Štěpničková nezadala ani s protektorátním kolaborantským pokušením. Krásná, úspěšná, bohatá, diváky milovaná byla lhostejná i vůči ideologickým požadavkům komunistické totality, která proměnila její vinohradské působiště v Divadlo československé armády. Jistě byla trnem v oku svým hereckým kolegyním, jejichž rudý kádrový profil byl tím jediným, čím mohly herečku v jejím postavení předčit.

​›Krása a charisma se u ní pojily
s výrazným komediálním i dramatickým talentem.

Vinohradské špatné svědomí má původ v událostech let 1951–1952. V říjnu 1952 herečka, která vidí, jak se omezují její herecké možnosti, podlehne provokaci StB a je po in­scenovaném útěku přes státní hranici zatčena. Na konci roku 1952 je pak souzena, u soudu jí přitíží „záznam“ z divadla, podle Štěpničkové samotné šlo o rezoluci členů souboru, která pro ni žádala „nejvyšší trest“. Dokument, zmiňovaný rozsudkem, se v soudním spisu nezachoval, o konání schůze, textu oné rezoluce, o tom, kdo jej k soudu donesl, pak existují různé, vzájemně se popírající vzpomínky a jejich interpretace. Ať to bylo jakkoli, Štěpničková byla odsouzena na 15 let a v pardubické věznici „seděla“ až do března roku 1960. K několika žádostem českých filmařů a herců o její omilostnění se Vinohrady nikdy nepřipojily. Když hledala po propuštění herecké uplatnění, nehnulo divadlo, kde ještě působily její „rudé“ kolegyně, ani prstem – šla hrát do Kladna a pak zakotvila v Realistickém divadle. Roku 1969 byla soudně rehabilitována, ale roku 1973 – opět na podnět hereckých kolegyň a kolegů z tehdejšího Svazu dramatických umělců – Nejvyšší soud ČSR rehabilitaci zrušil pro „porušení zákona“. A tak mezi lety 1971 a 1977 Štěpničková, která nadchla diváky v seriálu F. L. Věk, opět nefilmovala.

Diváci milují šťastné konce, ale u divadla řada životních příběhů končí špatně. Nikdy se už nejspíš nedozvíme, jak to ve skutečnosti s onou nemravnou aktivitou hereček a herců armádních Vinohrad bylo. Společné špatné svědomí zatemní pravdu lépe než dnešní profesionální političtí spin doktoři. Zbývá jen nepříjemné poučení se o tom, jakou cenu jednotliví aktéři zaplatili za to, že upřednostnili své zvýhodnění nad lidskostí a kolegialitou. A dodatečná omluva dnešních Vinohrad, která však staré rány nezacelí, protože bez pokání není možné odpuštění