Zvukař Petr Šimíček obsluhuje mixážní pult v hledišti divadla.
Hudba a zvuk jsou pro divadelní inscenaci nesmírně důležité a spoluvytvářejí její kouzlo. „Mnohokrát mne samotného atmosféra představení vtáhla natolik, že jsem cítil, jak mi běhá mráz po zádech,“ potvrzuje šéf vinohradských zvukařů Víťa Zahradník. „Jenže to si jako profesionál při práci nemůžu dovolit, pak totiž hrozí, že něco prošvihnu…“
Do procesu zkoušení inscenace se zvukaři zapojují postupně, prvních čtených zkoušek se až na výjimky nezúčastňují. „Režisér Vladimír Morávek si přál, abychom hercům pouštěli náznakovou hudbu už na první čtené zkoušce muzikálu Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!!,“ vzpomíná Víťa. „To byl ojedinělý případ, jinak při zkoušení činohry zvukař většinou nastupuje asi týden před hlavními zkouškami, kdy autor dodává hudbu. S režisérem připravíme zvukový scénář a pak se už jednotlivé výstupy zkoušejí se zvuky. Při generálních zkouškách pracujeme jako při představení, všechny zvuky už by měly ,sedět‘ a je třeba je jen fixovat.“
Při představení musí být zvukař stále ve střehu. „Zhruba dvě hodiny před začátkem každého představení kontrolujeme mixážní pult, abychom stačili vyřešit případné závady. Pak pustíme hlášení pro diváky a od začátku představení už jedeme podle scénáře. V některých představeních je téměř každá scéna podbarvená hudbou či zvuky. Na repertoáru jsme měli i několik muzikálů, proto jsme museli divadlo vybavit i odpovídajícím zařízením. Při složitějším představení zvukař sám všechno nezvládne, najímáme externího technika, který má na starosti bezdrátové mikrofony – tzv. porty – a vše v zázemí předem připraví. Nejsložitější inscenací, kterou jsem na Vinohradech zatím zvučil, byl muzikál Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!! v roce 2011, v němž účinkovala živá kapela. Mixážní pult museli obsluhovat dva zvukaři a v zákulisí se ještě další člověk staral právě o herecké porty. Bylo třeba zároveň pouštět playback, živou hudbu i ruchy, šlo už vlastně o originální zvukovou koláž.“
Pracoviště zvukařů umístěné nad hledištěmKe každé inscenaci zvukaři také vyrábějí propagační spot – zpracují text namluvený herci a hotový záznam předají do Českého rozhlasu, který jej v rámci dlouhodobé spolupráce vysílá.
„Hoši od zvuku“ mají propracovaný systém, jak si zaznamenávat do scénáře, kde se má zvuk ozvat, z jakého stroje se pustí atd. Pokročilá technika jim v mnohém pomáhá, takže se mohou soustředit například na intenzitu zvuku – někdy přijde herec trochu nachlazený a mluví jinak než normálně, občas se stane, že herci přeskočí text a je třeba na to okamžitě reagovat i úpravou zvuků. Dnes už si mohou v počítači naprogramovat, odkud se má který zvuk ozvat, jak má být hlasitý, jestli se má více zvuků prolnout atd., ale lidský faktor je stále důležitý. „Když má na jevišti zvonit telefon, musí zvonění ustat, jakmile herec zvedne sluchátko. Hezkou historku vyprávěl Petr Kostka. Herci, který měl na scéně hrát na housle, se zaseklo pouzdro a nešlo otevřít, zvukař už mu pustil playback – takže pohotově odehrál celou hudební pasáž na ,futrál‘.“
Na Vinohradech pracují v současné době tři zvukaři, každý umí „zvučit“ každou hru, aby byli všichni zastupitelní. Jejich práce je úzce svázána s technickou stránkou věci. Koncem 80. let mělo divadlo k dispozici většinou zařízení značky Tesla, v roce 1994 získalo díky grantu od japonské vlády aparaturu špičkové kvality, z níž některá zařízení se používají dodnes.
Své stabilní pracoviště mají zvukaři ve zvukové kabině, kde je umístěn mixážní pult, odbavovací a záložní počítač a CD přehrávače, při složitějších projektech obsluhují i mixážní pult umístěný vzadu v hledišti, a ještě mají pracovnu, kde mohou zpracovávat a míchat zvuky a také archivovat kazety s nahrávkami starších inscenací. Se současným technickým vybavením jsou spokojeni, i když je rychlý pokrok v oboru stále inspiruje k úvahám, jak dělat tuto práci ještě lépe. Noční můrou zvukaře je situace, když jsou v celé hře například pouze dva zvuky. Na ty se zapomene snáze, než když má představení jeden zvuk za druhým. „Pokud je zvuků málo, stačí se na moment zamyslet – a je malér. Stalo se mi, že jsem nepustil zvuk ke gramofonu, který na jevišti zapnula Daniela Kolářová.“
Dokonalé zvládnutí techniky je u této profese nutnou podmínkou, ale výhodou je podle Víti Zahradníka mít i něco navíc. Například při stříhání hudby je důležité, aby zvukař poznal tóninu, kde je možné hudbu spojit nebo zkrátit. A k tomu je třeba hudební sluch a cit pro rytmus.
Vinohradští zvukaři jsou dobrá parta. „Kluky jsem si vybíral sám, chtěl jsem, aby měli už zkušenost z profesionálního divadla a jen se adaptovali na vinohradský prostor,“ vysvětluje jejich šéf. „Petr Blaha působil dvacet let jako zvukař ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, Petr Šimíček prošel jako zvukař dokonce několika divadly a má také mnoho zkušeností. Kluci nejen skvěle umějí svou práci, ale jsou to příjemní lidé, což je taky důležité, protože v divadle trávíme při práci spoustu času.“
