Součástí programu Noci divadel je pořad Srpen 1968 v Divadle na Vinohradech. Navazuje na loňskou úspěšnou projekci dokumentu Listopad 89. Diváci uslyší unikátní nahrávky, které jste tehdy jako mistr zvuku pořídil přímo v divadle s jeho herci a hudebníky pro vysílání Československého rozhlasu. Sešli jste se v srpnu, o prázdninách, ve dnech okupace spontánně, nebo to někdo organizoval?
Od prvního ledna 68 jsem se zde stal mistrem zvuku. V té době nebylo v divadle dorozumívací zařízení režiséra při zkouškách mezi inspicientem, zvukaři, regulátorem osvětlení, provazištěm a osvětlovacím mostem. Prostě se tam křičelo, a to vůbec nepřispívalo k pohodě při zkouškách. Bylo mi teprve jedenadvacet a byl jsem plný energie. Tak jsem to zařízení vymyslel a vyrobil. Osvětlovač pan Vajnlich během prázdnin natahal podle mých plánů kabely a já jsem to během srpna zapojil tak, aby se poslední týden v srpnu mohlo začít zkoušet. A ostatní také divadlo připravovali, nikdo netušil, jak nás zasáhne „bratrská pomoc“. Bydlel jsem tenkrát v Balbínově ulici, sousední dům byl rozhlas. Když jsem viděl boje o rozhlas, bylo mi jasné, jak užitečné bude v divadle zřídit nahrávací studio. Jako studio posloužilo jeviště, jako hlasatelna šatna sboru. Tak se podařilo po pět dnů po začátku okupace zásobovat zvukovými nahrávkami vysílací pracoviště Československého rozhlasu roztroušená po celé Praze.
Překvapilo mě, že některé slavné písně z Krylovy první emigrantské desky Rakovina mají přímou souvislost s DnV a jejich první nahrávky (na desce přirozeně nepoužité) jste natočil v divadle. Nahrávka také zazní v našem pořadu. Jak to tehdy bylo?
Hra Jak mordovali Ardena v režii Františka Štěpánka otevírala sezonu 69/70. Patrně to byl nápad režiséra či také Františka Pavlíčka zadat písně Karlu Krylovi. Měli jsme tenkrát zvukovou režii v místnosti za šatnou sboru, jako studio jsme použili právě šatnu. A během natáčení Karel Kryl očekával, kdy se rozletí dveře a odvedou ho „pánové v kožených kabátech“. Za týden emigroval, a tak divadlo objednalo písně u Jaroslava Hutky. A po premiéře byla inscenace zakázána.
Pak už, během sezony 69/70, byl normalizátory z vedení divadla odvolán ředitel František Pavlíček. V našem pořadu zazní část jeho řeči k souboru na rozloučenou. Natočil jste ho při schůzi, na níž byla zakázána diskuse. Jak jste nahrávku pořídil?
Když se chystala schůze na „vyhození Františka Pavlíčka“, dostal jsem zákaz, zřejmě přišel od vnitra, dát do sálu mikrofon. Ale zřejmě si soudruzi neuvědomili, že v sále nad proscéniovými lóžemi jsou mikrofony na poslech představení. A tak nebyl problém se na tenhle rozvod napojit a schůzi natočit. Myslím, že taková osobnost jako František Pavlíček ve vedení divadla už nebyla a asi nebude. On nediktoval. Sledoval, kdo co umí, a dával lidem, zvláště mladým, příležitost ukázat, co v nich je.
-dral-
