Režisér Juraj Deák a dramaturg Karel Tománek
na zkoušce inscenace Sluníčkáři
Juraj Deák připravuje pro Vinohradské divadlo hru dramatika, jehož život byl plný nečekaných zvratů a jehož smrt není do dnešního dne uspokojivě objasněna.
Nedělejme s tím ale žádné tajnosti a to podstatné prozraďme hned na úvod: tato hra je nejen současná, ale dokonce nadčasová. Pojednává o věcech, které doprovází člověka odpradávna: o touze, o vášni, o strachu a o samotě; zkrátka, jedním slovem: o lásce. O různých podobách lásky.
Hlavní hrdina Pavel Protasov sedí pohroužený do svých chemických pokusů, přemítá nad zákonitostmi vesmíru a nevidí, že mu nejlepší přítel chodí za manželkou. Anebo to vidí, a nic s tím nedělá? Jiná žena mu vyzná lásku a on ji odmítne. Opravdu, anebo jenom naoko? Nevíme. Ale aby toho nebylo málo, současně se do jeho ženy zamiluje jeho nejlepší přítel. A do jeho sestry jejich pravidelný host. Vzájemná vyznání a odmítnutí se tu střídají jako na běžícím páse. Nečekané situační zvraty, skvělé dialogy, výrazné pointy.
Gorkij napsal Děti slunce během jediného měsíce v carském žaláři. V lednu 1905 byla v Petrohradě proti protestujícím dělníkům nasazena armáda (tyto události později vešly do dějin jako „Krvavá neděle“). Gorkij, jako aktivní účastník dění a autor výzvy „Všem ruským občanům a veřejnému mínění evropských států“, byl zatčen a uvězněn. Žalář to ale byl jak šitý na míru spisovateli: vyžádal si papír a tužku, a než ho propustili, hra byla na světě. Kupodivu se z ní ale nestala pouze záminka k tomu, aby se – jak se říká – vypsal z osobních traumat. Neschází jí lehkost, nadhled, a hlavně – humor.
Překladatel Jaroslav Achab Haidler o Dětech slunce napsal: „Nádherně v nich (Gorkij) řetězí motivy, dokonale (naprosto dokonale) klade pasti motivů. Právě na to je potřeba při čtení textu myslet. Aby se vše prozradilo, a přitom neprozradilo. A aby vyslovenému zůstával pořád ještě onen rozměr ,náhodné koincidence‘. Navíc má záludně správný cit pro temporytmus. Vždycinky zdánlivě banálně vyruší probíhající dialog vždycky v nejlepším. Většina postav má svůj oblouk. A ty bez oblouku rozhodně dokonalou charakteristiku, která slouží příběhu.“ Chvílemi to dokonce vypadá, že se Gorkému podařilo napsat text, ve kterém se prolíná poetika Antona Pavloviče Čechova s nádhernými partnerskými úlety Woodyho Allena. Je doslova „prošpikovaný“ partnerskými trojúhelníky, neopětovanými vášněmi a „krásným smutněním“. Současně je to ale hra pevně ukotvená v čase, citlivě vnímá napětí mezi jednotlivými společenskými vrstvami, obratně je vyhrocuje, a chvílemi se dokonce zdá, že i – ironizuje. Nikoli náhodou jsme proto zvolili podtitul „Komedie ze společnosti v přechodu“.
Děti slunce (1905) – v naší úpravě Sluníčkáři – patří spolu s Letními hosty k vrcholům Gorkého (1868–1936) dramatického cyklu o intelektuálech ve společnosti v přechodu. A třebaže snesou srovnání – jak již bylo řečeno – i s vrcholnými hrami A. P. Čechova a najdeme je na aktuálním repertoáru řady velkých evropských činoherních domů, byly českými divadly naposledy uvedeny před dlouhými 40 lety. Možná za to může Peškovův pseudonym Gorkij („Hořký“), či množství ideologických nálepek nabalených na tuto jistě ne bezrozpornou osobnost evropské literatury.
Inscenace uměleckého šéfa Divadla na Vinohradech, pro niž vznikl i nový překlad Jaroslava Achaba Haidlera, nepřehlédne současný obsah, komediální dvojznačnost hry ani autorovu zálibu v „love story“.
Premiéra: 16. 12. 2016
