Režisér a herec Z. Míka byl instalován do funkce ředitele DnV roku 1970 v době normalizačních kádrových změn místo F. Pavlíčka. Funkci zastával až do roku 1987, kdy v ní byl nahrazen F. Laurinem. Zdeněk Míka byl normalizační divadelník. Důraz je na obou těchto slovech.
Jako divadelník se projevil nejen svou veskrze průměrnou režijní tvorbou, ale zejména tím, že celou řadou ředitelských rozhodnutí uchránil divadlo před zastánci tvrdé stranické linie. Tam, kde tito normalizační šéfové (často nedivadelníci nebo umělci s hlubokým mindrákem) řádili „natvrdo“, docházelo k likvidaci divadel i souborů; hercům, režisérům a dramaturgům bylo na dlouhá léta znemožněno vykonávat jejich profesi. Míka dokázal lavírovat tak, že z DnV musel odejít jen ze strany vyloučený a z funkce odvolaný F. Pavlíček, spolu s ním (a na protest) divadlo opustily dramaturgyně H. Šimáčková a herečka V. Chramostová. Režiséra L. Pistoria „vyčenžoval“ Míka s dalším normalizačním ředitelem Z. Buchvaldkem za podobně kádrově „nedůvěryhodného“ J. Dalíka. Pistoriův a Pavlíčkův soubor však zůstal zachován. Také Činoherní klub, který byl administrativně přičleněn k DnV, Míka nezlikvidoval, jak patrně bylo jeho úkolem, jen mu „nasadil udidla“. A podíváme-li se, kdo byl hlavním pedagogem jednoho z nejméně konformních režisérů, kteří opustili DAMU v 80. letech, Jana Nebeského, zjistíme s překvapením, že to byl právě Míka.
Jako normalizační kádr se zasloužilý umělec, docent AMU a poslanec Federálního shromáždění ČSSR Míka podílel na rychlé a razantní proměně repertoáru Vinohradského divadla, který přivedl až na hranici (a někdy i za ni) kolaborantské propagandy ideologie vazalského stranického vedení státu. Podporoval a sám jako filmový režisér napomohl tomu, že se z většiny vinohradských herců staly tváře normalizačních televizních seriálů a místní kinematografie.
Je hloupé a nedůstojné tvářit se, že sedmnáct let Míkových Vinohrad byla jen jakási opominutelná epizoda. Chybí však zásadní teatrologický výzkum, který by nám dovolil vyslovit zásadnější hodnocení této protikladné osobnosti. Přinášíme proto alespoň střípky vzpomínek dvou dramaturgů, kteří se s Míkou během jeho dlouhé divadelní praxe potkali.
Alena Kožíková:
Jako studentku dramaturgie mě v Jihočeském divadle přijal jeho nový ředitel Míka. Bez zbytečných slov a frází mě seznámil s divadlem, repertoárem (13 inscenací za sezonu), představil šéfa činohry třicetiletého M. Fridricha, dal mi skládací lehátko a slíbil místo v „herečáku“ a zdůraznil, že divadlo je od slova diviti se. Když angažoval ještě mého spolužáka režiséra Jana Schmidta a absolventy škol z Brna i z Prahy, byl to omlazený soubor, jak si asi představoval. Snad měl před očima své začátky u divadla, o kterých rád a zábavně vypravoval: herecká škola E. F. Buriana, hrál v Divadle pro děti a mládež, ve Větrníku, Obratníku, s levicovými divadelníky kočoval po venkově (Divadlo pod Plachtou a Vesnické divadlo). Pak jako člen KSČ plnil úkoly: byl ředitelem Divadla pracujících v Gottwaldově (režíroval premiéru protibaťovského Botostroje), vedl Státní divadlo v Brně, pak Městské divadlo v Kolíně.
V Jihočeském divadle jsem působila v šedesátých letech, která byla pro divadlo ideální; hry západních autorů se dostávaly před zvědavé a otevřené diváky, stejně tak současní čeští autoři, kteří byli později zakazováni. Míka se nechával obvykle přesvědčit, a když nesnesitelně oddaloval rozhodnutí, znamenalo to zákaz. V Českých Budějovicích jsem nemusela jednat s úřady a obhajovat dramaturgický plán či psát hodnocení sezony. To vše bral Míka na sebe. Měl totiž všude známé, jak na Městském výboru, tak v orgánech stranických. I představitel HSTD (tiskový dozor) patřil mezi kamarády. Když jsme chtěli studiovou scénu D111, pomohl a otevřeli jsme ji. Jistě jeho kontakty způsobily, že jsme hráli Českém Krumlově v barokním zámeckém divadle (i v historických kulisách a s dobovou mašinerií) a v maškarním sále.
Odcházela jsem z ČB v létě 1968 a dozvěděla se od kamarádů, že v době okupace Míka s velkým nasazením řídil z divadla vysílání rozhlasu. V jeho další kariéře se na to neuvěřitelně zapomnělo. Asi se mu podařilo tuto „kádrovou hrubku“ zalepit, jak se proslýchalo, potvrzením z Čedoku, že byl na konci srpna na dovolené v Bulharsku.
Jan Vedral:
Podroben v polovině 80. let kritice stranických míst, která přičítala upadající úroveň DnV Míkovu věku a dlouhému vedení, udělal zkušený pragmatik Míka husarský kousek: do divadla angažoval na dobové poměry neobvykle mladého uměleckého šéfa režiséra J. Nováka a mě, ani ne třicetiletého, jako šéfdramaturga. „Chtěli jste mladé, máte mít mladé. Když se jim bude dařit, jsem já ten odvážný, kdo je přijal, když to nepůjde, dokáže se, že je třeba důvěřovat zkušeným kádrům.“ Společně s námi přijal i do ostravského vyhnanství na dlouhá léta odsouzeného Jana Kačera. Když už nezabránil nazkoušení Ajtmatovova Dne delšího než století (tak jako dokázal nepovolit Přelet přes kukaččí hnízdo), nesáhl ani k jeho zákazu. A tak začala právě touto společensky apelativní inscenací resuscitace DnV z normalizace.
Zdeněk Míka tím prodloužil své setrvání ve funkci až do roku 1987. Poctivě mu přiznávám, že nás nechal pracovat, smířil se s tím, že jeho poslední režijní opus, krotce perestrojková hra dobového autora J. Jílka Kdybych mohl začít znovu, byla stažena po několika reprízách. Věnoval se hodně sledování výpravy Tatra kolem světa po celé zeměkouli.
Když byl v roce 1987 odvolán na shromáždění pracovníků DnV z funkce, rozloučili se s ním jeho podřízení sedmnáctiminutovým potleskem. Za rok minuta. Těžko říci, byl-li to více projev díků, či spíše výraz protestu proti městským a partajním orgánům, které si proti vyjádřené vůli divadla prosadily na ředitelské místo svého kandidáta.
