Šéf vinohradských zvukařů Víťa Zahradník
na svém pracovišti v hledišti divadla
Současný šéf vinohradských zvukařů Víťa Zahradník přišel do Divadla na Vinohradech v září 1989 na základě inzerátu, který náhodou objevil v novinách. Divadelní prostředí ho lákalo, už jako dítě hrál ochotnické divadlo a učil se hrát na několik hudebních nástrojů, navíc brzy zjistil, že profese divadelního zvukaře v sobě obsahuje to, co chtěl vždycky dělat.
„Byl to ostrý start – seznamoval jsem se s prostředím Vinohradského divadla a s divadelním prostředím vůbec, tehdy na Vinohradech působili herci ze ,staré gardy‘ – pánové Brodský, Bláha, Kopecký a mnozí a mnohé další, ještě režíroval Jaroslav Dudek, vůči všem jsem cítil velký respekt – a do toho přišel listopad 1989! Od prvních dnů vznikaly na Vinohradech komponované pořady, což mě nesmírně bavilo. S dvěma kolegy jsme natáčeli z těchto večerů zvukové i obrazové záznamy, a protože ještě nebylo jasné, jak to celé dopadne, raději jsme je schovávali. Když se situace vyjasnila, pořizovali jsme pak už přiznané záznamy pro divadelní archiv. Kromě toho jsem se učil běžnou práci při ozvučování jednotlivých inscenací.“
Nezapomínejme, že na zvukaře čeká v divadle řada povinností. Víťa měl hned po svém nástupu spolu s kolegy na starosti veškerý „slaboproud“ v divadle – inspicientské zařízení, tzv. svolávačku, což je jakýsi interní rozhlas, jímž inspicient volá herce na scénu a také jím při představení koordinuje technické složky divadla. Zvukaři pouštějí úvodní hlášení v hledišti, ale především se starají o hudební a zvukovou stránku inscenací. „Na Vinohradech jsme hudbu často nahrávali, měli jsme k dispozici záznamové zařízení a orchestr složený z několika muzikantů, natočenou hudbu jsme pak ,míchali‘ a s režisérem inscenace a autorem hudby jsme přidávali příslušné zvuky k jednotlivým scénám.“
V současné době je situace jiná – autoři většinou přinášejí hudbu už nahranou ze svých studií, i když na Vinohradech je stále záznamové zařízení k dispozici a v některých případech se hudba nahrává i teď, muzikanty si v takových případech divadlo najímá. Například Ondřej Brousek, který je autorem hudby k několika inscenacím, má své osvědčené spolupracovníky a přinese hudbu už smíchanou.
Zvukař Petr Blaha ve střižně – na tomto pracovišti se připravují mixy, střihy a ruchy zvuků pro jednotlivé inscenace.Režiséři často do inscenací potřebují rozmanité zvuky. „V současné době existují bohatě zásobené zvukové banky, databanku zvuků mělo Divadlo na Vinohradech, už když jsem přišel, ale byla dost zastaralá a já jsem byl plný nadšení a bavilo mě vydávat se s mikrofonem a magnetofonem „na lov“. Jednou jsme do inscenace potřebovali kohoutí kokrhání, a tak jsem ráno po čtvrté hodině vyrazil s mikrofonem do vesnice. Najednou se otevřely dveře u chalupy a chlapík v pyžamu se ptal, co tam dělám! Naštěstí projevil pochopení. Natočit čistý zvuk v terénu ovšem není snadné. Když chcete nahrát šumění potůčku, v dálce jsou většinou slyšet nežádoucí zvuky – cirkulárka nebo auta ze silnice… Točil jsem také zvuk hromu, šumění deště nebo jsem házel kameny do rybníka, abych získal správný zvuk žbluňknutí. Jindy zase režisér Dudek potřeboval dětský pláč, tehdy jsem měl malého syna, čekal jsem, až se rozbrečí, a natočil jsem ho. Tuhle nahrávku mám dodnes schovanou.“
Postupně se objevovaly dobře zásobené databanky zvuků a s rozvojem internetu se všechno usnadnilo. Teď se vinohradští zvukaři vydávají lovit zvuky do terénu jen výjimečně. Naposledy, když potřebovali natočit hlášení v metru.
Víťa Zahradník ozvučil na Vinohradech už desítky inscenací. „Za všechny připomenu třeba působivou hudbu Petra Skoumala k inscenaci Záviš z Falkenštejna, která měla premiéru v únoru 1989. Píseň Svatý Václave jsme pak používali při listopadových komponovaných večerech, stala se symbolem toho období. Zajímavých inscenací bylo hodně, pracoval jsem s režiséry Dudkem, Kačerem a dalšími, zažil jsem ještě představení, při nichž po jevišti běhal zdravý Honza Potměšil. Jsou to silné vzpomínky.“
Práce zvukařů se velmi změnila, postupně byly do divadla zavedeny bezdrátové mikrofony, technická zařízení se neustále vyvíjejí, profese se rozdělila na více oborů – odlišná je práce při živých produkcích, v nahrávacích a dabingových studiích a v divadle. Ve velkém divadle, jako je Divadlo na Vinohradech, se zvuk totiž může ozvat až z dvaceti míst, například ze stropu – třeba šumění deště, z pravé či levé strany nebo vzadu za diváky. To vše vytváří neopakovatelnou a působivou atmosféru, která je v divadle každý večer úplně jiná.
