Ludmila Vostrčilová (Harrieta Stanleyová),
George S. Kaufman, Moss Hart:
Přišel na večeři, r. Stanislav Remunda, 1978
Lída Vostrčilová se narodila v Místku (dnešní Frýdek-Místek) krátce před vznikem samostatné republiky jako Ludmila Stýblová a svou hereckou dráhu začínala v rodném Slezsku, kde získala první angažmá v Českém divadle moravsko-slezském v Ostravě. Její profesní růst asi nejvíce ovlivnil režisér Jan Škoda, který ji ještě za okupace přivedl do Prahy. Byla zde v angažmá na několika scénách, v Divadle 5. května hrála například po boku Blanky Waleské a zazářila tu v druhé polovině čtyřicátých let v představení Čert na zemi. Rozhodující krok pak učinila v roce 1952, kdy přijala Škodovu nabídku a stala se členkou Divadla na Vinohradech, které bylo, jako pro mnoho jiných herců, jejím osudovým divadlem. Strávila zde celý svůj život, až do odchodu do penze v roce 1992.
Liduška – čtenáři prominou to důvěrné oslovení – se narodila do bohaté rodiny vinohradského obchodníka s koberci, a i když její profesní život byl spojen s „budováním socialismu“, ona sama byla zosobněním první republiky, jejího kinderstube, kulturního a kultivovaného chování i jakési vnitřní noblesy, zkrátka světa, který se v těch letech zdál být nenávratně ztracen. Pozorovat Lidušku, jak vidličkou a nožem zručně vymačkává plátek citronu na řízek v naší klubové „obědvárně“, byl nejen zážitek, ale také velká lekce v té době ponížené etikety. Lída ji ale měla v sobě. A snad i proto jí byly souzeny role baronek, paní domácích a paní ředitelových.
Za všechny jmenujme právě paní domácí v Hubačově Domě na nebesích, kde autor znalý souboru vystihl přesně její nejsilnější charakterovou stránku, paní ředitelovou v Kohoutově hře August, august, august nebo choť státního návladního v Karvašově Velké paruce. Liduška však nebyla žádná povýšená milostpaní a nepotřebovala nosit briliantové prsteny, aby dala najevo svůj třídní původ. V té době se totiž dámská šatna předstihovala v pomyslné soutěži, kdo bude za větší dámu. Byl v tom humor, ženský protest proti režimu a vlastně správný herecký „čich“, vyrovnávat vychýlenou, přízemní, přisprostlou realitu jakýmsi ohlédnutím za jinými časy.
Nic z toho Liduška nemusela a vlastně ani nechtěla. Bála se, protože dobře věděla, čeho jsou lidé u tehdejšího vládnoucího kormidla schopni. Provdala se za velkého antikomunistu a další výraznou „vinohradskou“ hereckou osobnost Josefa Chvalinu, který nikdy neopomněl v klubu nebo na jiných poloveřejných místech něco „od srdce“ připodotknout. V Německu žila v emigraci jedna ze dvou Liduščiných dcer, která se v tehdejším západním Německu provdala za velkého levičáka. Oba měli hluboko do kapsy, a tak rodiče z Prahy dceru finančně podporovali, což Josef Chvalina ve svých intelektuálních eskapádách nikdy nezapomněl zdůraznit: že totiž přispívá na vítězství světové komunistické internacionály.
Jeho žena se zatím naučila schovávat za masku potrhlé, tak trochu bláznivé dámy, která neví, jaký se píše letopočet. Snad to byl i vliv rolí, které stále dostávala: paní Paddyová v Patrickově Podivné paní Savageové, slečna Glucková ve Williamsově Báječné neděli v Parku Crève Coeur nebo Cikánka v Čapkově Loupežníkovi, zahrála si ji dokonce dvakrát, v letech 1972 a 1989.
Neodpustím si na závěr jednu vzpomínku na rozhovor ve známé vinohradské rekvizitárně. Naše rodina koupila chalupu a všichni kolem naše rozhodnutí hodnotili a probírali. Liduška se také přidala: „Vážně jste koupili chalupu v Sudetech? A co když se vrátí Němci? Původní majitelé…“ Nezapomenu na Jaroslava Moučku, jak se smál: „Ta Lída, to je mimoň!“ V devadesátých letech jsem si na tuhle jasnozřivou Lídinu poznámku mnohokrát vzpomněla.
Liduška Vostrčilová rozhodně neměla lehký život. Jedna dcera tragicky zahynula, druhá žila daleko od rodičů, ještě že jí osud nadělil milou a hodnou vnučku, která se o babičku starala do posledních dnů. Ani milované divadlo na svou herečku nezapomnělo, ještě z kraje 90. let si ve Vercorsových Nepřirozených zvířatech naposledy zahrála Jessicu Stapletonovou. Zemřela v Praze v roce 2003 přesně měsíc před svými pětaosmdesátinami.
Věra Eliášková
Autorka byla dramaturgyní DnV v letech 1972–1985.
