Vnímáte-li výrok hrdiny Ibsenovy hry Nepřítel lidu doktora Stockmanna jako provokativně nekorektní a zpochybňující naše zdomácnělé pojetí demokracie, pak je pro vás Deákova inscenace Ibsenova Nepřítele lidu místem, kde můžete promyslet
a procítit jeden z bolavých problémů dneška – selhávání demokracie a nedostatečnost jejích institucí.
Ibsenovo rodinné a společenské drama má od své premiéry roku 1882 právem pověst znepokojujícího a skandálního díla. V autentickém příběhu z Teplic údajně našel Ibsen látku pro hru o lázeňském lékaři, který vědecky zjistil, že voda užívaná k léčebným procedurám je kontaminovaná škodlivinami. Upřímnou snahou chybu pojmenovat a napravit však proti sobě postavil celé město. Tento lokální „český rozměr“ hry však není zajímavý. Zajímavé a věru aktuálně české je dilema, zda to, že když si většina odhlasuje, že nakažená voda není zdraví škodlivá, způsobí její nezávadnost. Zda tedy doloženou pravdu může změnit rozhodnutí soudu či zvrátit demokratické většinové hlasování. Zda v takových případech populistické pojetí demokracie nenaráží na své meze.
Ibsen tak zpochybňuje už v druhé polovině 19. století instituce, na nichž se moderní společnost sotva začala ustanovovat. Ve svých společenských a rodinných dramatech problematizuje základy, na kterých je postavena moderní rodina, obec a společenské postavení občanů, církev v sekularizovaném státu, nezávislá justice, školství, tisk, samospráva. Není to ovšem dobově módní anarchistický a sociálně blouznivý atak. Jsou to pečlivé anamnézy potíží, které vyvolává skutečnost, že do zmíněných základů jsou zabudovány polopravdy a nedomyšlenosti, a to často vinou populistické snahy správců společnosti nabízet na složité problémy jednoduché odpovědi. Tyto fušerské nedodělky základů rodinného a společenského života pak při srážce s individuálním lidským údělem vyvolávají krize – a ze zobrazení tektoniky těchto otřesů prýští dramatická síla Ibsenových her.
V době totality Ibsenovy hry téměř zmizely z repertoáru našich divadel. Považovalo se to za vítězství nové beztřídní společnosti, která zlikvidovala měšťáctví i jeho přežitky –
například vícegenerační rodinu, soukromé vlastnictví, náboženství. Ve skutečnosti ovšem šlo o to, že v poměrech totality se stal aktuálním konflikt jedince s nekontrolovatelnou mocí.
Tento delší, snad ale ne zbytečný úvod obsahuje důvody, proč se Ibsen vrací i na vinohradské jeviště: po Rebece jsme uvedli Nepřítele lidu a v této sezoně se připravujeme na slavného Peera Gynta. Jde o dramaturgickou řadu titulů, v nichž jsou rodinné problémy zobrazovány ve vztahu k problémům společenským; intimní děj v nich není únikem před společenským, ale naopak – důsledkem a současně příčinou děje společenského. Tak vnímáme možnost a závazek velké činohry, kterou se snažíme v DnV resuscitovat.
Deákova inscenace Nepřítele lidu patří k nesporným uměleckým ziskům minulé vinohradské sezony. Teatroložka Dr. Ľubica Krénová v interním kritickém hodnocení píše: „Existuje mnoho evropských provedení, v nichž inscenátoři skrze text hry, která k této možnosti přímo vybízí, vyzývají publikum k spoluzodpovědnosti za rozhodnutí mezi prosperitou lázní za každou cenu a nepohodlnou pravdou, s níž přichází lázeňský lékař Stockmann. Vydat se touto cestou by už nebylo originální. Režisér se drží postulátů hry a skrze ně mobilizuje divákovu spoluúčast, ne-li aktivizuje jeho svědomí, a zejména vytváří zrcadlový vztah mezi jevištěm a hledištěm. A přinejmenším nový člen souboru DnV Igor Bareš svým Stockmannem aspiruje na herecký výkon roku.“ Kritička Dr. Radmila Hrdinová (rovněž v interním hodnocení) vnímá Barešův výkon takto: „Ve vinohradské inscenaci Stockmann jakožto velký sólista prodělá neuvěřitelnou transmutaci od komické figurky dobráckého a do sebe zalíbeného bonvivána až k nebezpečnému fanatikovi propadajícímu šílenství. Igor Bareš tuto koncepci naplňuje v duchu svého plnokrevného hereckého naturelu, zpočátku jako bezelstného a radostného naivu, který jen málo chápe reakce okolí, a nakonec jako samozvaného elitáře nacházejícího východisko ve své výjimečnosti až k téměř mstivé zkáze.“
Budeme rádi, když se o pravdivosti výše uvedených myšlenek a závěrů sami osobně přesvědčíte při některé z repríz inscenace Nepřítel lidu. A těšíme se na váš individuální závěr, nikoli na nějaký výsledek „většinového hlasování“ – naše inscenace problematiku rozhodně nezjednodušuje do populistických hesel.
