Maskérky Dana Šustrová (zleva) a Ivana Hanusová při práci v dílně.
Dana upravuje tzv. glacnu, jejíž výroba je i pro zkušeného profesionála poměrně složitý úkol.
Mezi divadelní profese, bez nichž by divadlo ztratilo mnoho ze svého kouzla, ale které divák nikdy neuvidí, patří maskéři a vlásenkáři. „Pod ruce“ vinohradských mistrů tohoto oboru nahlížíme už podruhé díky Ivaně Hanusové, Daně Šustrové a dlouholetému šéfovi týmu maskérů Ladislavu Večlovi.
Maskéři upravují před každým představením herce podle typu a potřeb role. Platí, že bez nalíčení by herec vůbec neměl vyjít na jeviště? „Měl by se přinejmenším pokaždé aspoň přepudrovat a učesat,“ vysvětluje Dana Šustrová. Zkušená maskérka a vlásenkářka připravuje hercům společně s kolegy mimo jiné i složitější paruky. Na jevišti všechno působí lehce a jednoduše, ale v zákulisí je nutné nejprve paruku vyčistit, nasadit na hlavu, někdy navlhčit vodou a teprve potom upravit do potřebného tvaru. Existují různé druhy paruk, tzv. alonžky se například vyznačují dlouhými pruhy z drobných ruliček, splývajícími přes ramena až na hruď. Často se používá tupé, což je pánský příčesek neboli půlparuka, končící v polovině hlavy. A pestré jsou i použité materiály, rokokové paruky, které mají po stranách hlavy ruličky a vzadu jsou stažené do copánku, se dělají z kanekalonu nebo z tzv. buvolky.
„Nejsložitější jsou tzv. glacny neboli pleše – ty se připravují na jedno použití pomocí speciálních materiálů – latexu, glazanu, je to jakási „maska na hlavu“, vymodelovaná na umělé hlavě, na niž se opatrně příslušný materiál nanáší vrstvu po vrstvě. Přidávají se barvy, pak se maska nechá uschnout, opatrně se sejme z umělé hlavy a pořádně napudruje. A potom nasadíte připravenou ,pleš‘ herci na hlavu, nalepíte a napudrujete. Je to dost pracné.“
Přesně padesát let strávil ve vinohradské maskérně šéf maskérů a vlásenkářů Ladislav Večl, který souhlasí, že i pro něj byla nejnáročnější příprava zmíněných glacen – pleší, a jako zkušený profesionál připomíná, že dříve to měli maskéři ještě mnohem složitější – glacny se prý vyráběly z vydělaných vepřových měchýřů, které se podle potřeby formovaly a pak přelíčily. Sám ještě zažil výrobu glacen z látky, šlo o jakési „čepice“ vyrobené na míru konkrétního herce, což bylo velmi obtížné, naštěstí se pak už začaly u nás objevovat elastické materiály, dovezené z ciziny, a maskéři se s nimi učili pracovat.
Maskéři uchovávájí sádrové odlitky tváří některých herců...Ladislav Večl líčil a upravoval hlavně pánskou část vinohradského uměleckého souboru a skvěle umí nalíčit třeba i působivě vypadající „krvavá zranění“. Jako krev se používá speciální barva a jeden typ se upravuje přímo „do pusy“ (jsou to kapsle, které herec v pravou chvíli prokousne). Vůně z lahvičky prozradí, že hlavní složkou této barvy je ovocná šťáva. Je-li třeba vyvolat představu krve na těle, skvěle poslouží transparentní barva, která je zase cítit po holicím krému. Vyrobit realisticky vypadající jizvu umožňují současné materiály – jizva se vyrobí na sádrových odlitcích obličejů v několika exemplářích a v maskérně se pak herci nalepí na tvář. Maskéři si dodnes v dílně schovávají sádrové odlitky tváří některých herců. „Když pan Otakar Brousek starší slavil své krásné jubileum, ,jeho‘ sádrovou masku jsme mu pozlatili a dostal ji od nás jako dárek,“ vzpomíná Ladislav Večl, jeden z velkých profesionálů svého oboru.
Maskéři a maskérky mají už dnes k dispozici nové, moderní materiály, které jim jejich práci usnadní, ale někdy se naopak užívají staré osvědčené postupy třeba čerta prý nejlépe nalíčíte dočerna opáleným korkovým špuntem z vína, a čertovský obličej tak můžete i vystínovat! „Dílenský základ je pořád stejný,“ ohlíží se Ladislav Večl, „a nástroje, se kterými pracujeme, se také nezměnily – poutkovací jehla je třeba stále stejná. Maskér a vlásenkář prostě musí mít výdrž a trpělivost, protože například vyrobit složitější paruku trvá asi 40 hodin, tedy vlastně celý pracovní týden. Tahle profese je nadčasová a stále v ní hraje prim dobré řemeslo, tvořivost a šikovnost lidských rukou. A navíc, maskér/ka si v divadle musí poradit i v náročných a nečekaných situacích. Ivana Hanusová s Danou Šustrovou přidávají závěrem půvabnou vzpomínku, jak na představení dramatizace Rigbyho Pahorku líčily Tomáše Töpfera, který hrál černocha. Pokaždé mu natíraly kůži tmavou barvou, která ale jednou nečekaně přímo na jevišti zezelenala! Zelenající černoch způsobil mezi herci poprask. Maskérky tmavý nátěr opakovaly, ale „černochovi“ se znovu vracela temná zeleň. Zbývalo už jen doufat, že to z hlediště tehdy nebylo tak nápadné…
