Nina Popelíková (Marie) a Vladimír Šmeral (Starý kníže),
L. N. Tolstoj: Vojna a mír, r. J. Strejček, 1958
Ruské křestní jméno jí určila matka, která přijela z Ruska do Čech s českým důstojníkem, legionářem. Když byly Nině čtyři roky, vrátila se zpět do Ruska a nechala se rozvést. Nina zůstala sama s otcem, jezdila s ním po stavbách (byl vojenským stavebním inženýrem), školní rok trávila v internátech, a naučila se tak brzy samostatnosti. Chtěla se věnovat hudbě, ale nakonec si ji přitáhlo divadlo. Otec stál vždy při ní, její volbu podporoval a vybavil ji radou: „Rozhodni se sama, ale hlavně vše v životě dělej pořádně.“ Konzervatoř absolvovala v roce 1943, ve válečných letech začala hrát v Horáckém divadle v Třebíči, potom v Táboře, kde poznala herce Otu Sklenčku, vzali se a odešli spolu do Teplic, po čtyřech letech do Liberce a nakonec v roce 1951 přijali angažmá v Divadle na Vinohradech, tehdy v Divadle československé armády. Přes Červený kříž se Nině podařilo najít na Ukrajině matku; psaly si, a tak jí mohla sdělit, že svou dceru pojmenovala po babičce: Milica. K setkání už však nedošlo.
Herecká knížka Niny Popelíkové za pětadvacet let jejího působení v Divadle na Vinohradech (zůstala zde až do roku 1976, kdy odešla do penze) obsahuje téměř sto rolí. V začátcích třeba i Viktorku v Babičce. Hrála lidové postavy (Jehličková v Paličově dceři, Šumbalka v Našich furiantech), noblesní dámy (paní Higginsová v Pygmalionu), antické hrdinky (Elektra v Sofoklově hře), postavy z klasických her (Kalpurnie v Shakespearově tragédii Julius Caesar nebo Ingebjörg v Nápadnících trůnu) i moderní dramatiky (Marie v dramatizaci románu Vojna a mír nebo Královna Eleonora v Dürrenmattově hře Král Jan). Byla paní Müllerovou ve Švejkovi i představitelkou mnohých současných žen. Někdy to byly menší role, někdy větší, ale vždy výrazné, nastudované s příkladnou pečlivostí; její břitký intelekt prozrazoval nesmírnou vnitřní energii.
Na začátku 60. let jsme jako studenti DAMU psali seminární práce o nastupujícím současném herectví a právě její výkon (Eliza Grantová) v inscenaci K domovu se dívej, anděle, byl výrazným příkladem. Významní kritikové jí věnovali mnoho odstavců a nazvali ji „herečkou neobyčejných možností, které čekaly na své objevení a zužitkování. Bezohledná tvrdost, která se láme v okamžiku smrti, téma o zoufalém vědomí viny tragického prázdna činí z jejího výkonu silný zážitek.“
Proto jsem byla ráda jako asistentka režie při tom, když studovala Olgu v Březovského současné komedii Nebezpečný věk. Obdivovala jsem hlavně její suchý humor, s nímž komentovala i jednání postav na jevišti. Vždy přesně udržovala rytmus v dialogu, uměla pracovat s výraznou hereckou zkratkou.
Tehdy jsem také poprvé viděla její pověstný rejstřík skalniček, které úspěšně a s láskou pěstovala na chalupě v Předboří u Velkých Popovic či u malé chaty na Sázavě, kam to táhlo zejména Otu Sklenčku, vášnivého rybáře, a následně i kuchaře. S Otou vytvářeli obdivuhodně harmonickou dvojici. Spojovalo je nejen divadlo, ale i láska k přírodě (ona však ryby nechytala), oba malovali i kreslili. Nina ráda řídila auto, plánovala opravu chalupy, uměla postavit točité schody i umístit betonové překlady či omítnout chalupu. Kolegové si ji dobírali, že pod stromečkem na Vánoce vždy uvítala zejména nástroje pro řemesla všeho druhu.
Nina byla herečkou zajímavého typu, kterou si často ke spolupráci přizval film i televize. Možná i proto, že dovedla rozlišit intenzitu hereckého projevu na jevišti od komornějšího projevu v televizi či ve filmu. Herecký projev Niny Popelíkové nebyl nikdy jednoznačný, v tvrdosti její postavy probleskovalo utrpení, soucit, v úsměvu skrytá bolest, patos se neobešel bez ironie. Svým výkonem obohacovala společné dílo o další tóny.
Právě o tom se mohli nedávno přesvědčit i dnešní televizní diváci seriálu Nemocnice na kraji města, k jehož oblíbenosti přispěla i její energická vrchní sestra Jáchymová; s neodolatelným kousavým vtipem vládla každé situaci. Svou převahu získala Nina Popelíková suverénním herectvím, ale stavěla i na znalosti prostředí – záměrně prožila určitý čas v každodenním provozu nemocnice a konzultovala roli se svou dcerou, která se vydala na dráhu zdravotní sestry. Pro Ninu Popelíkovou to byla její role poslední, druhou část seriálu natáčela nemocná a po premiéře v roce 1982 zemřela po těžké nemoci ve věku dvaašedesáti let.
Autorka pracovala jako dramaturg DnV v letech 1996–2007.
