Maskérka Ivana Hanusová při práci, listopad 2015
Často na tomto místě citujeme Karla Čapka, který ve vtipné literární zkratce představil různé divadelní profese, ale vynechal přitom nadmíru důležité maskéry a vlásenkáře. Dovolíme si tedy slavného autora doplnit a nahlédnout do zákulisí Vinohradského divadla, kde více než tři desetiletí vzdávají hold této profesi Ivana Hanusová a Dana Šustrová a přesně půl století dlouholetý šéf týmu maskérů Ladislav Večl.
Z této trojice zkušených profesionálů je služebně nejmladší Ivana Hanusová – na Vinohrady přišla v roce 1981, předtím pracovala jako maskérka u filmu. Vyučila se v kadeřnictví, aby zvládla kadeřnické a vlásenkářské řemeslo, a na Barrandově si osvojila česání i líčení. V divadle zpočátku líčila i česala celý herecký soubor, nyní se už věnuje pouze dámám. Na otázku, co všechno potřebuje umět dobrý maskér, odpovídá: „Musí umět líčit a udělat všechny vlásenkářské práce – vytvořit paruky, vousy, příčesky a upravit je hercům na obličeji a na hlavě tak, aby to dobře vypadalo. A také šatýrovat neboli stínovat – odstranit nesouměrnosti obličeje a vytvořit dojem, že obličej je pravidelný…“ Divadelní líčení bývá většinou nápadnější než běžné denní líčení. U tzv. civilek se užívá docela běžné normální líčení, ale u některých inscenací, ze současného vinohradského repertoáru je to třeba Shakespearovo Zkrocení zlé ženy nebo Vedralův Kašpar H. (Dítě Evropy), je líčení záměrně naddimenzované. Když maskérka „přitvrdí“ tzv. tělkou, musí tomu odpovídat i líčení očí a tvářiček, aby i divák na balkoně viděl, že herec je nalíčený.
Od svého nástupu na Vinohrady používají Ivana Hanusová i její kolegové líčidla, jaká jsou určena pro normální denní použití. Existují ovšem i speciální hutnější a kompaktnější líčidla, určená pouze pro divadlo.
Dlouholetý šéf maskérů Ladislav Večl vzpomíná, jak se v 60. letech pracovalo se speciálními líčidly, vyráběnými na Barrandově, a jako základní líčidlo používali maskéři hutnější tělku, jejímž základem bylo kakaové máslo a odličovala se vazelínou.
Ve většině případů dostávají maskéři návrhy od kostýmního výtvarníka, dříve šlo o návrhy kreslené, v současnosti bývají vystřižené z časopisů. Podle stylu líčení vytvoří vlásenkáři také odpovídající účes.
Pohled do vinohradské maskérny před představením,L. Večl upravuje Otakara Brouska, 2007.Někdy je třeba podobu líčení a účesů konzultovat s výtvarníkem, u zmiňovaných „civilek“ si většinou zkušený maskér ví už rady sám. Jinak ale maskér/ka musí svou kreativitu podřídit záměru výtvarníka kostýmů, i když někdy bývá způsob líčení a úpravy účesu předmětem vzájemné debaty. Důležitou součástí práce vlásenkářů je výroba paruk. „Při přípravě paruk máme více volnosti, tam není podoba až tak přesně předepsaná. Od výtvarníka dostaneme základní zadání – třeba vytvořit secesní paruku, ale detaily už nechá na nás. Domlouvám se také s herečkou, aby paruka vhodně doplňovala charakter postavy a kromě toho aby v ní herečka pokud možno vypadala dobře,“ uzavírá maskérka Ivana Hanusová. Jak vypadá běžný pracovní den maskérky a vlásenkářky – této dvojprofese v jedné osobě, vysvětluje další zkušený mistr svého oboru, Dana Šustrová: „Když nemám večer představení, přijdu do práce ráno a věnujeme se úpravě a čištění paruk a vousů. Do mističky nalijeme čistidlo a pomocí jemného štětečku vousy opatrně na podložce čistíme. Podobným způsobem se čistí i paruky. Často také tzv. poutkujeme, tedy vyrábíme knír, bradičku atd. – vlas po vlasu se jehličkou upevňuje do tylu. Je to práce jemná a pomalá, ale jinak to nejde.“
V den, kdy mají představení, nastupují maskérky do divadla už dvě až tři hodiny před začátkem, do maskérny snesou všechno potřebné: paruky, kníry a vousy, které v představení hrají, připraví líčidla a do hereckých šaten rozdělí vatu na odlíčení. Někdy roznášejí po hereckých šatnách i hlavy s parukami, které si herci mohou nasadit sami. Pokud je nasazení nebo úprava paruky složitější, je to samostatná práce pro maskéra a vlásenkáře. A pak už jen maskéři čekají, až do maskérny začnou přicházet herci…
„Herec se usadí do křesla a… několikrát se stalo, že nám někdo v maskérně během naší práce dokonce usnul,“ vzpomíná s úsměvem Dana Šustrová. „Většinou začínáme tak, že nejprve nanášíme tělku, základní make-up, potom přijdou na řadu pudr, oční stíny, zvýrazníme obočí, někdy se šatýruje – stínuje obličej, lepí se kníry... Snažíme se, aby herec byl od nás pro svou roli co nejlépe připravený, až za chvíli vyjde na jeviště.“
