Věhlasný režisér Peter Brook v knížce úvah o Shakespearovi Kvalita milosti vzpomíná, jak roku 1947 (před svou inscenací Romea a Julie v autorově rodišti ve Stratfordu) navštívil pro inspiraci italskou Veronu, kam je příběh slavných milenců zasazen. Celé město žilo z obrovské popularity postav hry. Brook našel stavení, na němž byla cedulka „Juliin rodný dům“, a uvnitř jej vzdělaný Ital prováděl místnostmi. „Nechyběla Juliina postel, komora, kde spala Chůva, ani ten slavný balkon.“ Ve sklepě byla kamenná deska a průvodce režisérovi předvedl „slušný herecký výkon“, když „pietně“ sehrál celý závěrečný obraz tragédie. Brook se ho zeptal: „Vysvětlete mi, jak dokážete den co den vyprávět tak přesvědčivě historky, o nichž víte, že se nezakládají na pravdě? V Británii přece dobře víme, že Romeo a Julie ve skutečnosti nežili.“ Průvodce chvíli mlčel a pak zdvořile odpověděl: „Přesně tak. A my ve Veroně zase víme, že ve skutečnosti nežil ani Shakespeare.“
Spekulace o autorství her Williama Shakespeara (1564–1616) dodnes zcela neustaly, ale o tom, že herec, divadelní podnikatel, básník a dramatik toho jména existoval, nepochybuje dnes už nikdo, snad ani ve Veroně. O tom, zda před sepsáním Romea a Julie (1595–6) navštívil Shakespeare Itálii a Veronu, není zcela jasno. Zato ale všichni dobře vědí, že samotný příběh „milenců, kteří zemřou pro lásku“ (Hilský), dramatik nevymyslel, že jej čerpal z předchozích literárních zpracování. (Tehdy se to s autorskými právy nebralo tak přísně jako dnes.)
Proč se tato v pořadí druhá, stále vlastně ještě juvenilní tragédie třicetiletého básníka, stala nejslavnější hrou o lásce přemýšlí dodnes každý z jejích hojných čtenářů a diváků stovek různých nastudování. Příběh přece není původní a byl mnohokrát použit – dva mladí krásní lidé narazí na osudové překážky a jejich láska skončí tragicky. Hra je navíc téměř do poloviny napsána jako vitální alžbětinská komedie, jako „karnevalová maškaráda“ (Lukeš). Teprve po tragickém souboji, v němž je zabit Mercucio, se děj zlomí k tragickému vyústění. Navíc, jak zmiňují další shakespearologové, ve fabuli hry hraje až příliš velkou roli náhoda. Takže – co je na Romeovi a Julii tak výjimečného, že dodnes vzbuzuje očekávání a zájem?
Naše inscenace bude jen jednou z možných odpovědí na tuto věčnou otázku. Je to, nesporně, hluboce procítěné lyrické uchopení nejsilnějších lidských citů. Schopnost jejich soustředěného vyjádření prokázal Shakesperare ve svých geniálních Sonetech. Tato básnická forma byla v době Romea a Julie na vrcholu popularity a ozvuky sonetů najdeme přímo ve hře. Jedinečné zachycení celého spektra citů – a to nejen milostného, schopného „jako blesk“ zasáhnout titulní hrdiny, ale i „nenávisti“, která podněcuje půtky Monteků a Kapuletů (aniž bychom věděli, který z těchto rodů je v právu), altruismu, který „cloumá“ Chůvou i Lorenzem a umožňuje každému z nás, aby s ním porovnal svou vlastní citovou zkušenost a skrze vlastní divácký (čtenářský) zážitek si ji osvěžil. Hra je výjimečná i svou scéničností, ve zmíněné úvaze Brook zdůrazňuje, že Shakespeare píše pro scénu jaksi „filmově“, od první repliky se hra „hýbe“ (angl. movie – film / move – pohyb) v jednom struhujícím proudu nepřerušených obrazů až ke svému závěru.
Režisér Juraj Deák obsadil titulní pár v duchu Shakespearovy předlohy mladými herci. Sabinu Rojkovou (Julie) už diváci mohli vidět například jako Mimi v Loupežníkovi, z konzervatoře přišel do souboru i Marek Lambora, který bude Romeem. Poprvé se na scéně DnV představí nový člen souboru Igor Bareš jako Lorenzo.
Ve dnech, kdy píšu tyto řádky, se v divadle hodně šermuje, básní v sonetech a miluje. Ze zkušebny je slyšet blankvers překladu Jiřího Joska, smích herců při sluhovských scénách i pláč, který probudila procítěná citovost hry. Všichni se už těšíme na Romea a Julii, kteří dorazí na jeviště ještě před Vánoci.
William Shakespeare: Romeo a Julie
Režie: Juraj Deák
Premiéra: 12. prosince 2015
