Principál je něčím více než tím, koho si dnes vybavíme pod slovy ředitel či pod módním označením manažer. Principál je tím, kdo stanovuje principy, jimiž se divadelní spolek (a dům) řídí. A sám je svou činností představuje a promítá do praxe nejen příkazy od stolu a směrnicemi na „veřejných deskách“, ale osobním příkladem. Za svými principy stojí a ručí za ně sám sebou.
Takovým principálem byl vinohradskému divadlu v druhé polovině šedesátých let František Pavlíček (1923–2004). Sám tehdejší soubor – jeho „klub sólistů“ – si úspěšného rozhlasového a filmového scenáristu a dramaturga vyžádal do ředitelny. Vystřídal v ní skvostného režiséra a dramaturga Luboše Pistoria. Nový ředitel (Pavlíčkovi „jeho vinohraďáci“ přezdívali „Bílý tesák“ – mohla za to skutečnost, že „pan doktor“ opravdu často „cenil“ svůj masivní chrup, a dokonce skrze zuby „syčel“, ale i to, že když se do nějakého problému „zakousl“, tak „držel a nepustil“, dokud nebylo vyřešeno), aniž by příliš slevil z uměleckého programu, využil svých zkušeností ze světa filmu, odvážnými personálními tahy doplnil soubor (přivedl například Jiřinu Bohdalovou, Miloše Kopeckého nebo Jaromíra Hanzlíka) a začal ve vztahu k publiku budovat „kult hereckých hvězd“, ač dovnitř opakovaně deklaroval kolektivitu souboru. Pistorius s Pavlíčkem (a s režiséry Dudkem, Štěpánkem a Remundou) vybudovali a díky promyšlené dramaturgii „sehráli“ ansámbl, který dokázal přestát i léta normalizační kolaborace a naposledy se vlastně téměř celý představil v inscenaci Bulgakovova Mistra a Markétky v roce 1989. Vzpomínám si, jak zajímavě se po Praze v roce 1967 vyjímaly obrovské stojiny, dnes bychom řekli billboardy, propagující inscenace DnV prostřednictvím herců, kteří tehdy točili film za filmem a byli hojně obsazováni i rozhlasem a televizí. Bylo to stejně nezvyklé, jako když v tehdejší „retro“ inscenaci Vančurovy Josefíny na scénu padala revuálka pokrytá baťovskými reklamami. Pavlíček byl principálem nejen v oblasti náročné dramaturgie, souborotvorby a vlastní autorské tvorby, ale také vynikajícím „marketingovým ředitelem“.
S Divadlem na Vinohradech jsou spojeny i dva zásadní Pavlíčkovy autorské počiny – jeho adaptace povídek I. Babela Nanebevzetí Sašky Krista (1967) a dramatizace Čapkova posledního románu Život a dílo skladatele Foltýna aneb Posedlost (1969). Za první z těchto inscenací bylo divadlo vyznamenáno státní cenou.
Osud Františka Pavlíčka a „jeho“ Vinohrad byl pro vývoj v okupovaném Československu typický. Po celospolečeneském přijetí komunistického dogmatu nazvaného Poučení z krizového vývoje byl nedávno ještě privilegovaný komunista ze strany vyloučen a v roce 1970 vyhnán i z divadla. Ve zvukových dokumentech je zachována nahrávka jeho poslední řeči k souboru, ve které se snaží všem dodat odvahu a zavázat je k další odpovědné práci. Maličko při tom, jak jinak, syčí přes zaťaté zuby. Snad i kvůli této výzvě na protest proti odvolání ředitele ze souboru odešla jen herečka Vlasta Chramostová a dramaturgyně Helena Šimáčková.
V 70. letech se Pavlíček, syn moravského zedníka, živil manuálními profesemi a hojně psal, kryt jménem dobrých přátel. Podepsal Chartu 77, byl zatčen, vězněn, odsouzen k podmínečnému trestu. Z tohoto tvůrčího období pochází řada rozhlasových her pro děti a mládež (v rozhlase jsme dobře věděli, kdo je jejich skutečným autorem), ale například také scénář ke slavné filmové pohádce Tři oříšky pro Popelku nebo televizní Moskalykova Babička. Pro Vlastu Chramostovou a její Bytové divadlo napsal Pavlíček krásné monodrama Dávno, dávno již tomu aneb Zpráva o pohřbívání v Čechách, inspirované životními osudy „disidentů“ české společnosti 19. století B. Němcové a K. Havlíčka Borovského.
Po roce 1989 se stal F. Pavlíček ředitelem Československého rozhlasu. V horečnaté době plné legislativních změn a blížícího se rozpadu státu se snažil převést rozhlas ze státního propagandistického molocha do podoby moderní veřejnoprávní instituce. Vzpomínám si, jak mě přijal v rozhlasové ředitelně. Vyčerpaný muž obědval mezi stohy úředních složek sekanou z papíru, telefonoval a snažil se soustředit na náš rozhovor. Naříkal si na složitost situace a nekonečnost práce. Ale nepřestával „cenit zuby“ a těšit na budoucnost. Společenský vír svobodné společnosti způsobil, že jsme s F. Pavlíčkem nedovedli do konce ani náš ještě předpřevratový záměr, že zdramatizuje pro Vinohrady Winterova Mistra Kampana. Pavlíčkovy divadelní texty patří době svého vzniku, ale principy, které znovu vzkřísil a zavedl na Vinohradech v 60. letech, jsou stále živé. František Pavlíček věřil velké, společensky aktivní, souborové a repertoárové činohře, divadlu, které stojí na hereckém umění, kvalitních textech a jejich důkladných režijních interpretacích a na partnerském vztahu k divákovi. A to všechno jsou také hodnoty, na které se dnes – v úplně jiných společenských podmínkách – snaží navázat umělecké vedení DnV v čele s ředitelem Tomášem Töpferem.
