Není snad v současném britském divadle a filmu významnější a slavnější herečky, než je Judi Denchová – tím spíše, že si tato dáma své role velice pečlivě vybírá. S jednou výjimkou: „Kdykoli mi nabídli roli u Davida Harea, vždycky jsem kývla ještě dřív, než jsem si vůbec přečetla text.“ Premiéra každé nové hry, kterou David Hare napíše pro londýnské Národní divadlo (a že jich napsal již na dvacet), je v Británii vyprodána dlouho dopředu a stejné je to i s pěknou řádkou repríz. Ačkoli se v Česku netěší takovému věhlasu, je Hare našim divákům stále bližší, a to i díky profesi filmového scenáristy (oscarové Hodiny a Předčítač). V jednom svém rozhovoru parafrázoval David Hare metaforu amerického dramatika Wallace Shawna: „Člověk si sedne a chce si vychutnat šálek kávy, jenomže venku štěká pes – a kdyby jen ten podělanej čokl přestal štěkat, mohl by si užít to kafe.“ Autor onoho rozhovoru, teatrolog Richard Boon, k tomu poznamenává: „Dokud ten pes bude štěkat, bude David Hare psát.“ Těch psů, kvůli kterým si nemůže David Hare v klidu užít kafe, je a bylo v britské společnosti i ve světovém dění mnoho. Závěr je proto jasný: David Hare je autorem politických her. Ve své hře Nevzdávej to (Gethsemane) propojil velkou politickou hru se vztahovou komedií. To, že hra spojuje otázky soukromé a otázky společensko-politické, ovšem není dramatikovou rafinovanou metodou, jak do atraktivního vztahového balíčku propašovat nepříjemné téma, nýbrž důsledkem toho, jak se to privátní a to politické v našich životech prolíná: nelze žít mimo politiku a právě tak nelze dělat politiku mimo život.
My, coby čeští diváci, máme v případě Gethseman paradoxní výhodu: vůbec se nemusíme starat o pomyslnou skrývačku skutečných událostí, o kterou nakonec stejně běží až v poslední řadě. O to silněji ovšem můžeme vnímat to obecné a přesahové, co Hare o společnosti, politice a o „obyčejných“ lidech říká. Svět Gethseman je světem bez kladných a záporných hrdinů: není to hra, dejme tomu, o tom, jak to mladá idealistická učitelka natře zlé a cynické ministryni. Ta učitelka totiž není zdaleka jednoznačnou postavou – a ta ministryně je naopak přes všechny chyby a nedostatky někým, komu lze bez potíží rozumět. A právě hry, která je o politice, aniž by nám ovšem o politice opakovala to, v čem se takzvanou „satirou“ neustále utvrzujeme, totiž že všichni politici jsou hloupí a/nebo zlí, je českému divadlu silně zapotřebí. Velikost Davida Harea, dramatika, spočívá mimo jiné v tom, že nám demokracii nevykresluje jako svět „zlých politiků“ a „hodných občanů“, ale jako svět komplexní: ve kterém lze nalézt pochopení pro všechny figury. Inu, tak se svými postavami nakládá skutečný dramatik. Ostatně přijďte se sami přesvědčit na některou z repríz inscenace Nevzdávej to!
–red–
(S využitím textu překladatele Michala Zahálky)
Reprízy: 16. 12. 2015, 28. 1. 2016
