Třetí římský císař, známý pod jménem Caligula (vládl 37–41 po Kristu), je, zejména díky slavným Suetoniovým Životopisům dvanácti císařů, dodnes lákavým soustem pro skandály milující veřejnost. Z outsidera se stal následníkem imperátorského trůnu, lidem vítaným pokračovatelem despotického Tiberia. Po vraždě své sestry Drusilly, se kterou udržoval incestní vztah, zešílel a stal se tyranem. Suetoniův Caligula žil perverzně, pohrdal patricii a senátem (jmenoval senátorem svého koně!), obklopoval se propuštěnci, vraždil a terorizoval římskou věrchušku, prohlásil se zaživa bohem a nechal se jako bohočlověk uctívat, zkrátka zneužíval moci tak dlouho, dokud jeho zpupnému řádění neučinilo konec spiknutí pretoriánské gardy.
Camusův Caligula je docela jinou postavou. Především to není „antikizující akční hrdina“ jako vypadlý z 3D velkofilmu plného krve, brutality, nahoty a planého moralizování, vycházejícího z omletého povzdechu, že všechny potíže dnešního světa znali „už staří Římané…“. Je to nám blízký Camusův myšlenkový současník. Drama Caligula pak není „(pseudo)antickým (melo)dramatem“, ale apokryfem, ve kterém se za pomoci známého příběhu reflektují základní životní otázky evropské společnosti minulého století. I Camusův Caligula radikálně změní své chování po Drusillině vraždě, i Camusův Caligula si počíná zdánlivě zpupně a šíleně – jeho činy jsou však zoufalým existenciálním voláním člověka po řádu a po lásce. Ve stejné době, kdy koncipuje Caligulu (slavně premiérovaného s G. Phillipem v titulní roli roku 1945), píše Camus také své vrcholné filozofické dílo Mýtus o Sisyfovi, kde se zabývá ohledáním životního pocitu absurdity. Camusův Caligula se svévolně pasuje na Boha ve světě, jehož filozof vyhlásil, že „Bůh je mrtev“. Prohlásí se mírou všech věcí a úradků ve společnosti, kde přirozený řád nahradil pořádek, schopný technologicky dokonale zvládnout masové vraždění ve dvou světových válkách, ale ne umožnit lidem prožitek štěstí. Sám na sobě ukazuje svému okolí absurditu modernistického bohočlověčenství, které poroučí „větru a dešti“, masově eliminuje rasové či třídní nepřátele a které bere dílo Boží do svých rukou, neboť jediným obrazem, který vidí, když se odvolá k něčemu, co by je mělo přesáhnout, je ono samo. Camusův Caligula je absurdním člověkem a celý jeho příběh je příběhem protestu proti svévolně neuchopenému lidskému osvobození, je předvedením asistované sebevraždy provokující vlastní ostentativní zpupností zbabělé okolí k tomu, aby ve jménu řádu vytyčilo svévoli meze, je demonstrací paradoxů života moderního člověka.
Režisér Martin ČičvákAlbert Camus (1913–1960), nositel Nobelovy ceny za literaturu, patří k vrcholným představitelům existencialismu, filozofie psané nikoli (pouze) v pojmech, ale (zejména) v silných uměleckých obrazech. Pro společnost, jako je naše, která nedokáže nakládat s darovanou svobodou odpovědně, s vědomím horizontu, ke kterému se svými činy vztahujeme, je poselství Camusových paradoxních obrazů více než živé.
Po Andrim ve Frischově Andoře a Mozartovi ve Shafferově Amadeovi se potřetí schází režisér výrazného scénického rukopisu a nekompromisních společenských postojů Martin Čičvák s múzicky štědře obdařeným Ondřejem Brouskem. Tentokrát na Caligulovi, postavě zdánlivě zavrženíhodného, vše negujicího teroristy, který se ovšem ve skutečnosti dožaduje našeho porozumění, jež by ho zmužilým odporem vysvobodilo ze zakletí absurdní a lhostejné lidské prázdnoty. Jaký bude ten jejich dnešní Caligula, budeme moci už brzy sami posoudit.
Albert Camus: Caligula
Režie: Martin Čičvák
Uvádíme: 3. 11., 4. 11., 9. 11., 17. 11., 23. 11. 2015
