G. Feydeau: Brouk v hlavě, režie Jiří Menzel,
kostýmy Jarmila Konečná, premiéra 1996Patřila mezi skutečné legendy moderní české kostýmní tvorby. Třiašedesát let svého profesního života zasvětila nejprve divadlu, později filmu i televizi, neúnavně pracovala u nás i v zahraničí. Absolvovala katedru scénografie na DAMU (1952) pod vedením profesora Františka Tröstera. Začínala jako scénografka a později kostýmní výtvarnice v libereckém Divadle F. X. Šaldy. V roce 1977 nastoupila do Divadla na Vinohradech, kde spolupracovala na řadě inscenací se scénografem Zbyňkem Kolářem, k jehož kultivovaným, symbolistně pojatým scénickým řešením navrhovala kostýmy, jež byly obvykle natolik výrazné, že často určovaly i způsob ztvárnění dramatické postavy. K nejslavnějším náležela komedie Brouk v hlavě (1969), kde nezapomenutelnou hlavní dvojroli vytvořil Vlastimil Brodský. Tuto komedii znovu po letech „oblékla“ ve stejném divadle tentokrát pro scénu Otakara Schindlera. Dvojice Kolář a Konečná společně vypravila ještě např. Shakespearova Romea a Julii, kde temné scéně sekundovaly vzdušné, barevné, „renesančně“ stylizované kostýmy, jež byly zároveň velmi moderní. Jejich společným dílem byla i Nezvalova hra Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, v níž funkční, jednoduchou scénu v barvách běloby, modře, tlumeného zlata a stříbra s dominantou krvavého slunce doplňovaly zcela kontrastní kostýmy – lesklý povrch a zlatavá barevnost evokovaly bohatství Atlanťanů a matná, tlumená, zemitá hněď upomínala Athéňany. Variace antického řeckého chitonu v symbolicky vyznívajících barevných odstínech, zdobené vrstvenými materiálovými aplikacemi, zvolila Jarmila Konečná pro postavy Sofoklovy tragédie v přebásnění Jana Skácela Oidipús (1988). Použitá struktura povrchu vytvářela na kostýmech reliéfní kompozice, které vynikaly v bodovém osvětlení.
Bravurní rychlou a přesnou kresbou dokázala neomylně načrtnout siluetu postavy, naznačit její pohyb, charakter a dynamiku, navrhnout přesně zvolené detaily, které evokovaly historické období nebo geografickou oblast. Nešlo ale o popisnost či ilustraci, nýbrž o vysoce moderní kostýmy, jejichž stylizace, výtvarná zkratka a vtip přinášely 
O: Wilde: Jak je důležité míti Filipa, návrh kostýmu pro Vladimíra Dlouhého (Algernon Moncrieff), Jarmila Konečná, režie Jiří Menzel, 1998na scénu vysoce aktuální sdělení. Pro Národní divadlo mezi lety 1954 a 2010 navrhla osmatřicet kostýmních výprav pro operní i činoherní inscenace. Zároveň pracovala v řadě menších, avšak neméně významných divadel, z nichž nejvýraznější byl Činoherní klub. Jarmila Konečná se zúčastnila řady skupinových výstav, samostatně vystavovala kostýmní návrhy v Divadle na Vinohradech a v brazilském Sao Paulu. Mezinárodní porota Pražského quadriennale, největší světové výstavy scénického a kostýmního výtvarnictví, jí udělila roku 1975 Zlatou medaili. Za kostýmy pro film Ve stínu obdržela ocenění Český lev 2012.
Uměla nejen mistrně kreslit, byla skutečným profesionálním praktikem. Milovala a sbírala staré textilie, dečky, krajky, rukavice, motýlky, šály, závoje, knoflíky – dávala jim nový život v kostýmech, které působily neopakovatelně, neboť uměla mistrně zachytit logiku zobrazované doby. Touze po dokonalém přenesení dobové atmosféry učila studenty na DAMU, které až dogmaticky nechávala studovat dobové oděvy a jejich nejmenší detaily, aby z nich vychovala znalce kostýmního oboru. Znala dokonale historické střihy i materiály, a díky tomu měla přesnou představu o budoucím kostýmu, který byl teprve látkou na stole. Spolupracovníci v divadelních a filmových krejčovnách nezapomenou na dynamicky jasné formulování jejích požadavků, rozhodnost, pracovní rychlost, vysoké tvůrčí nasazení a přímo nesmlouvavou profesionalitu.
Charakteristický temperamentní rytmus chůze ji prozrazoval dříve, než se ve dveřích dílen objevila její vzrostlá postava korunovaná copem plavých vlasů, stočeným na temeni hlavy. Milovala silná auta, ráda překonávala velké vzdálenosti, což bylo přirozenou a nedílnou součástí jejího profesního života. Její nezdolná energie a hluboký vztah k oboru kostýmního výtvarnictví ji neopustily ani ve věku, kdy si většina lidí užívá zaslouženého odpočinku. Kostýmní tvorba byla součástí její osobnosti a vždy si přála stále pracovat. S filmem a televizí spolupracovala až do posledních dnů svého života, odešla uprostřed rozdělané tvůrčí práce na pohádce režírované Jiřím Strachem. Těšila se, že vytvoří kostýmy pro připravovaný film Anděl Páně II. Ty však již bohužel bude muset navrhnout jiný výtvarník.
Autorka přednáší historii sénografie a kostýmní tvorby na DAMU.
