2022
2023
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2022/2023 / IX/X – KVĚTEN/ČERVEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍ
Jan Vedral
Zdá se, že vše naštěstí směřuje k tomu, aby na konci příští sezony 2023/2024 konečně začala dlouho a poctivě připravovaná rekonstrukce budovy a jevištních technologií Divadla na Vinohradech.
Budova Divadla na Vinohradech od svého otevření v roce 1907
neprošla žádnou větší rekonstrukcí.Samozřejmě se může přihodit ledacos, co tento nezbytný krok zase o nějaký ten týden zdrží. Má-li se však naplnit záměr pražské radnice, které divadlo patří, a mají-li Vinohrady na podzim roku 2027 oslavit své 120. narozeniny v opravené budově, mělo by si to zdržující „ledacos“ dát už konečně svátek. Naposledy si „objektivní potíže“ vybraly téměř půl roku zpoždění při ustanovování vedení Prahy po obecních volbách.
Čeká nás tedy poslední sezona v budově, která už moc nevyhovuje nárokům moderního divadelního provozu, i když je obývaná a navštěvovaná s láskou a nostalgií. Zákulisní vinohradský lid si to začíná uvědomovat. Ti, a je jich většina, kteří sem nechodí pouze „do zaměstnání“, ale kteří jsou vinohradskými „srdcaři“ a spojili s naším divadlem svůj profesní život, ti, pro něž jsou Vinohrady „domovem“, prožívají zvláštní stavy. Domov bude v rekonstrukci. Budeme se nějakou dobu, doufejme jen nezbytně nutnou, pekelcovat jako vítaní, či jen trpění hosté v náhradních prostorech… A pak se vrátíme do svého, ale nového! Těšení se a naděje se na pětníku obrací v obavy, ba, přiznejme, strach.
„Vinohradská věrnost“ je ojedinělá vlastnost, která po generace utváří a oživuje zdejší genius loci, ducha souboru a domu. Mnozí umělečtí, umělecko-techničtí i administrativní pracovníci měli možnost změnit angažmá či povolání, z platového hlediska si polepšit (průměrný plat v DnV je po léta hluboko pod celostátním průměrem), udělat kariéru. Ale zůstali ve „vinohradském zákulisí“, dokonce i v dobách, kdy se jim či celému divadlu právě nedařilo. Pro většinu z těchto „srdcařů“ rozhodně neplatí personalistický bonmot, že „každý končí na místě, na které už nestačí“. Taková míra lidského a kumštýřského ztotožnění se s „barákem“, s institucí, s její tradicí a programem, se zdejším publikem je v této „tekuté“ době něčím ojedinělým. Jako každá věrnost se vyznavačům flexibility a individualistického honu za úspěchem může jevit jako nesmyslně nepragmatická a konzervativní. Jinak se na věrnost dívají ti, pro něž je důležité opřít svůj život o trvalejší, nespotřební hodnoty.
Jaroslav Satoranský patří mezi služebně nejstarší členy vinohradského hereckého souboru, na snímku jako Juan Rojo, se Zdeňkem Palusgou (Rodrigo), v nové inscenaci Vzpoura lásky, r. Pavel Khek, 2023.Zdejší „srdcaře“ také někdy v zákulisí označujeme jako „údělně Vinohradské“. Pro ty služebně nejstarší, jako jsou v hereckém souboru Jaroslav Satoranský či Svatopluk Skopal, v rekvizitárně Květa Krejzová, v osvětlovačské kabině Jiří Bláha, v krejčovně Petr Gaja, ve vlásenkárně Ivana Hanusová, ve správě budovy Jiří Huráb, suflérka Jana Hrubá a další a další, i pro ty služebně mladší, ale neméně „vinohradsky identické“ platí, že se v té příští sezoně budou stále častěji „ohlížet přes rameno“. Ne snad jen proto, aby si připomenuli, co v oprýskaných a po desetiletí nevymalovaných kuloárech prožili. Určitě se ohlížíme také kvůli tomu, abychom se od svých již nežijících předchůdců, kteří nás uváděli do „lesku a bídy“ života a práce ve vinohradském zákulisí, dozvěděli, co říkají tomu, jaké divadlo dnes děláme a jak se připravujeme na to, co nás brzy čeká.
Pro život divadelního spolku mají kontinuita a vědomí souvislé tradice hodnotu zlatého pokladu. Když se přes rameno ohlédne Svatopluk Skopal, vidí za „sebou“ herce Vladimíra Hlavatého, který s ním v roce 1988 jako Pastýř hrál v Dudkově inscenaci Sofoklova Oidipa. (Já zase přes rameno vidím právě režiséra Jaroslava Dudka, tvrdícího, že i pro divadlo platí Masarykův výrok o státu: je udržováno idejemi, na nichž bylo založeno.) Vladimír Hlavatý přes rameno „skládal účty“ svému otci, který režíroval „oživlý obraz“ při otevírání divadla roku 1907. A v duchu vidím noční výjev z pražské magistrály z podzimní noci roku 1987: Při mnohem menším provozu, než tam panuje dnes, musím cestou z dozoru nad večerním představením zastavit auto. Uprostřed magistrály stojí pan Hlavatý a klaní se, jako by měl před očima katedrálu. „Vždycky když mezi domy zahlédnu budovu Vinohradského divadla, zastavím se, abych se jí poklonil,“ vysvětlí mi.
Ohlížíme se přes rameno s nadějí, že „vinohradský zlatý poklad“, který je dílem ukryt v budově, dílem ve zdejším „zákulisním lidu“, nebude během rekonstrukce necitlivě rozprášen, rozmělněn v drobných, zcizen či postmoderně zalit tekutým betonem zapomnění.
Vzhůru do poslední divadelní sezony před rekonstrukcí!