Ü

2022

2023

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2022/2023 / V – LEDEN

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

ROZHOVORČlověk se v palici vrací k tomu, co bylo parádní

Jan Vedral

Svatopluka Skopala není divákům třeba představovat. Je známý tím, co jako herec vykonal, na rozdíl od mediálních celebrit, které jsou známé díky tomu, že jsou známé. Sváťa je skutečnou „vinohradskou hvězdou“, ale rozhovorům do médií se brání. Při zkouškách inscenace Danny Smiřický (Příběhy inženýra lidských duší) jsem ho musel umluvit, aby udělal výjimku.

Svatopluk Skopal jako Oidipús, v pozadí Otakar Brousek (Korinťan),
Sofoklés: Oidipús, r. Jaroslav Dudek, 1988
Sváťo, posloucháš jazz?

Mám doma desky s big bandy, poslouchám kapely Glenna Millera a Bennyho Goodmana…

Stejně jako Josef Škvorecký a jeho alter ego Danny Smiřický… Mám tady tvou hereckou knížku…

Tu jsme nedávno upravovali. Oni tam měli zapsány nejen mé role, ale mezi nimi třeba i záskok, kterej jsem hrál třeba jen jednou.

Takže jich není přes stovku?

Když jsem na Vinohrady nastoupil, vzal jsem si od tehdejší tajemnice paní Gibasové domů čistou hereckou knížku. A tam si to zapisuju. Těch opravdu studovaných ještě není sto, tahle bude devadesátá pátá.

Od roku 1976, kdy jsi na Vinohrady nastoupil. Za čtyřicet šest let…

To mi ani nepřipomínej…

Vždyť také v připravované inscenaci hraješ nejstarší převtělení Dannyho Smiřického, Seniora.

No, hele, je to zvláštní divadlo… Já byl zvyklej na klasický divadlo, že ten příběh někde začne a někde skončí. Ale tady je to napřeskáčku… Ale už je to třetí věc, po Sňatcích z rozumu a Českém románu… Je to herecky dost náročný, aby diváci věděli, kdy a kde jsme… Musíš hned naplno zapnout, abys hrál situaci a jen „neodkydal“ text. A když to máš za sebou, hned přijde další výstup. A znovu. Je to těžký, ale trošku už jsem si na to zvykl.

To už je ale v těch Škvoreckého románech, on tomu říká „mišmašování“. Ty hraješ Dannyho, který se po mnoha letech emigrace vrací do míst svého mládí, jež si idealizuje, a vidí, že nic z toho už tam není…

Já to mám podobně. Když si vzpomeneš na něco, co bylo, jak říkáš, zidealizovaný, tak se k tomu vracíš v palici pořád, protože to bylo parádní… Já se musím vracet do doby, když jsme v Brně zakládali Divadlo na provázku, třeba… To mě teprve chytlo herectví! Já jsem šel na hereckou školu, protože jsem nevěděl, kam jít.

Tys měl tatínka režisérem v divadle ve Zlíně, tedy tehdy Gottwaldově...

To jo a maminka byla nápověda… Divadlo na mě dejchlo, to ano… Já jsem jako malý děcko seděl na zkouškách, protože nevěděli, co se mnou. Mateřská škola byla pro rodiče záchrana! Aspoň na dopoledne mě měli kam dát. Táta si na svý režie nebral mámu jako nápovědku, aby byl někdo doma… Tři děti! Tak jako děcko koukáš na ty herce, jak mluví o tom, jak to budou hrát… To se ti zavrtá do palice víc než cokoli předtím.

A proto jsi to zkusil do Brna na JAMU, kde jsi spadl do toho skvělýho ročníku…

Já nechtěl do Brna. To byla taková zlínská averze, když někdo přijel z Brna do divadla tátovi na premiéru, kritici, tak mi připadali jako takoví brněnští frňáci – „strašně důležití“. V Praze jsem udělal přijímačky, druhý kolo, a třetí se tenkrát dělalo společně – DAMU i JAMU. A napsali mi, že v Praze mají plno, ale Brno že by o mě stálo. Řekl jsem si – Já to zkusím, když to bude blbý, odejdu, co se dá dělat. A tam jsem se hned potkal s Polívkou, Donutilem, Bartoškou, Heřmánkem, Zedníčkem… s celou touhle bandou. Žili jsme spolu na koleji a hned v druhým járu jsme začali dělat amatérskej Provázek. Já jsem Divadlo na provázku zažil tři roky. Nejdřív amatérsky. Ve třeťáku, to už jsme byli poloprofesionální, jsme dostávali každej za představení třicet korun, ať jsi hrál, co jsi hrál. No a ve čtvrtým járu se to zprofesionalizovalo. Já jsem tam udělal za tři roky osm premiér. A pak se to po škole rozuteklo… Bartoška, Heřmánek a Čmaňa (Zedníček) šli do Ústí, já tam taky dostal nabídku, ale žena mi řekla, že z Brna do Ústí nepůjde, jedině do Prahy. Parta se rozešla…

A je to přesně totéž jako Seniorův návrat. Když se dnes na místo vzpomínek vrátíš, už to prostě není…

Jsou tam jiný lidi a dělaj to jinak.

A tys to nabral sem na Vinohrady. V tom sedmdesátým šestým…

Přijel za mnou tehdejší dramaturg Calábek a říkal, že by o mě měl ředitel Míka zájem, jestli by mi nevadilo, že se přijede podívat. „Nabídka do Prahy přijde jen jednou,“ radili mi brněnští kolegové. Tak jsem řekl Jo a pořád čekal, kdy ten Míka přijede. Míka nepřijel, přišla mi hned smlouva.

Co za ta léta tady považuješ za důležité? Role?

Pro mě nebylo důležitý, jestli je to hlavní role. Ty hlavní role mi přišly až časem tak nějak samy.

Na velký úspěch Starbucka v Obchodníkovi s deštěm sis počkal osm let.

Já hrál velký role, ale říkal jsem: „Já jsem tady na Vinohradech na kamarády hlavních hrdinů.“ A pak už přišly i titulní role, třeba Oidipús a nebo Macbeth. Ale nejdůležitější pro mě byla vždycky parta, ty lidi tady. Nebylo to tak, jak se o souborech někdy říká – že se herci pomlouvají a házejí si klacky pod nohy. Mě ta stará parta přijala úplně geniálně. Bezpečí a příjemná práce. Když s tebou hraje šedesátiletej a bere tě jako parťáka, když je ti pětadvacet, tak je to strašně příjemný.

A teď to mladším kolegům vracíš…

No, snažím se…

Tys také učil herectví na DAMU. Dva běhy…

Devět let.

Tak to musíš vidět, jak tady i dnes mladí herci rychle rostou, získávají zkušenosti, právě tou generační souhrou.

Právě. Tady to není tak, že mladí přijdou, udělají si partičku, staří se cítí, že jsou na odpis, a zatvrděj se proti těm mladejm. To je, myslím, to nejhorší, co divadlo může potkat. Vzpomínám si, že když jsme tady byli s Břéťou Slováčkem první sezonu, přišli za námi Bróďa (Vlastimil Brodský) s Pepíčkem Bláhou a řekli: „Kluci, v Hlavovce máme objednanej stůj, zveme vás na oběd a platíme to my. Na uvítanou.“ To bylo krásný gesto starejch vůči mladejm…

Věrnost podniku je pro tebe…

… to hlavní. Nikdy jsem nebyl herec, který by si říkal – Musím hrát tohle, tohle a tohle, to je můj sen. Já nikdy takové sny neměl, já jsem byl rád, když jsem byl v dobrý partě na dobrým textu a dělal to dobrý režisér.

Jako Radek Lipus?

S tím dělám hodně a rád. Dělali jsme spolu Stopparda (Dvojitý agent), Šrámka (Plačící satyr), na toho nám chodily krásný dopisy… A teď tu vaši trilogii, Sňatky z rozumu, Česky román a Dannyho. Jsme s Radkem přátelé.

Znal ses osobně s Josefem Škvoreckým?

Když jsme točili Hříchy pro pátera Knoxe, přišel jednou do studia, povídali jsme si… Co ti mám povídat – Pan autor.

Þ