Ü
2022 2023

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

ČERVENEC

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

SRPEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

LISTOPAD

PROSINEC

ŘÍJEN

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2022/2023 / III – LISTOPAD

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

ZÁKULISÍ

Zuzana Paulusová

V této rubrice jsme představili už několik profesí, které divák nevidí, ale které jsou pro chod divadla nezbytné. Tentokrát se budeme věnovat lidem, jejichž prací je nakládat a přepravovat dekorace mezi divadlem a skladem kulis na Orionce. Každý den ráno totiž přiváží kamion dekorace na večerní představení toho dne a odváží dekorace z představení předešlého večera. Jaké je to řídit divadelní kamion rušnými vinohradskými ulicemi? Popovídali jsme si o tom s jeho řidičem Vladimírem Pečukem.

Vladimír Pečuk u „svého“ kamionu
na parkovišti u Vinohradského divadla
Vladimír nastoupil do DnV v únoru 1995, nejprve jako tzv. vorvaň, což je divadelní slangový výraz pro techniky, kteří nakládají a vykládají kulisy, od roku 2012 pracuje jako řidič kamionu. Tuto profesi volně „podědil“ po svém otci Ludovítovi, který působil v DnV jako řidič od roku 1976 až do roku 1990. Vladimír zpočátku pomáhal dlouholetému řidiči Mirkovi Kupcovi, hodně se od něj naučil a na jeho doporučení se pro tuto profesi zaučil. Získal řidičský průkaz skupiny C na nákladní vozy nad 3,5 t a E na návěsy a přívěsy i další potřebná profesní osvědčení a po Mirkově odchodu do důchodu je od letošního září jediným řidičem kamionu. Co by se stalo, kdyby dostal třeba chřipku? „Před časem jsme na několik dní onemocněli oba zároveň, a musel vypomoct řidič kamionu z Národního divadla, jinak by do divadla dekorace nedorazily,“ vypráví Vladimír. Za volant kamionu totiž nemůže usednout každý.

„Každých pět let nám mění řidičák, nezbytné je profesní školení a každých pět let také chodím na psychotesty,“ vysvětluje tento zkušený řidič.

Cesta z Orionky do divadla vede přes Vinohrady, díky povolení se kamion může pohybovat v centru Prahy, ale jen ve vymezeném prostoru, například na magistrálu už vjet nesmí. Jak se jezdí s kamionem po frekventované Vinohradské třídě?

„Když jedu vedle tramvaje, návěs je od ní vzdálený asi 15–20 centimetrů,“ vysvětluje Vladimír. „Jezdím tak čtyřicítkou, ale na cestě čekají různé ,vychytávky‘ – třeba u vinohradské vodárny je smyčka, kde se musí hodně najíždět a návěs vyjíždí za kabinou do strany. Někdy je třeba couvat, což je náročné a musím pořád dávat velký pozor.“

Stalo se někdy, že se i tak zkušený řidič za volantem bál, protože jízda byla nebezpečná?

„Jízda je nebezpečná pokaždé, když napadne sníh. Stačí jen trochu přibrzdit a celý návěs se vyklene do strany, klidně třeba až 1,5 m, nebo se nedá vyjet, protože se protáčejí kola. Kvůli tramvajovým kolejím nemůžu použít sněhové řetězy. Někde se jezdí stále ještě po tzv. kočičích hlavách, které jsou hodně kluzké. Podmínky jízdy jsou každý den jiné, a ve střehu musím být pořád.“

Ludovít Pečuk, Vladimírův otec, řídil tento kamion...Už před 6. hodinou ranní musí být Vladimír v práci, tedy v areálu na Orionce, kde naložený návěs přes noc parkuje, je třeba ho zapojit za tahač a kolem 7. hodiny ranní odjet do divadla, kde místní parta „vorvaňů“ dekorace vyloží a naloží ty z předešlého dne, což trvá asi 2–2,5 hodiny, u některých inscenací je třeba jet dvakrát. Kolem 10. hodiny je Vladimír s návěsem zpět na Orionce a hned se nakládá dekorace pro představení následujícího dne, většinou je naloženo okolo 13. hodiny.

Kromě toho návěsy potřebují údržbu, ty staré opravuje sám – nikdo jiný to už neumí, jezdí se na technické kontroly, někdy je třeba dovézt materiál pro výrobu nových dekorací, ale pro tyto účely se většinou používá jeden ze dvou menších nákladních vozů, které má divadlo k dispozici.

Vladimírův táta pracoval jako řidič v DnV skoro 25 let, dostal od něj syn nějaké profesní rady? „Táta bohužel zemřel předtím, než jsem začal v divadle pracovat jako řidič, ale jako kluk jsem sledoval jeho práci u ČSAD a leccos jsem se od něj dozvěděl už tehdy. Práce u divadla ho bavila, jezdilo se tehdy hodně na zájezdy, třeba vezl dekorace při zájezdu do Moskvy, pak jeli do Německa, Švýcarska, Francie…“ vzpomíná Vladimír.

„Předtím, asi do roku 1976, se používaly jen tzv. dekoračáky, což byly přívěsy, které se zapřahaly za traktor. Divadlo koupilo klasický použitý Zetor a táta ho dal dohromady. Zetor s přívěsem jezdil pomalu, když jelo divadlo hrát do Kutné Hory, cesta tam trvala asi půl dne. Traktor se používal až do roku 2001. A ještě před traktorem sloužilo k přepravě kulis cosi jako traktor – auto, kabina z nějakého auta posazená na podvozek traktoru,“ dodává.

V současné době je nejstarším tahačem LIAZ z roku 1986, jemuž Vladimír a spol. přezdívají Babča, a divadlo má i nový tahač IVECO.

Jak se řídí divadelní kamion?