Ü
2022 2023

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

ČERVENEC

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

SRPEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

LISTOPAD

PROSINEC

ŘÍJEN

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2022/2023 / III – LISTOPAD

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

ROZHOVOR

Vladimír Čepek

Markéta Děrgelová (dříve Frösslová) vystudovala činoherní herectví na DAMU a po studiu získala angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni (2012–2014). Od sezony 2014/15 je členkou vinohradského hereckého souboru a její herecká knížka prozradí, že Markéta i přes dvě mateřské dovolené stihla nastudovat už víc než deset rolí.

V současné době zkouší s režisérem Šimonem Dominikem roli Glorie v Shawově komedii Člověk nikdy neví, která bude mít premiéru 18. listopadu.

Markéta Děrgelová (Zuzi) a Oldřich Vlach (Fána), Pavel Landovský:
Hodinový hoteliér, r. Ivan Rajmont, 2014
Rolí Glorie, kterou právě zkoušíš v Shawově komedii Člověk nikdy neví, se vracíš na jeviště po mateřské dovolené. S jakými pocity se vracíš?

Těšila jsem se. Nesvá jsem byla, když jsem se vracela po první mateřské. Teď jsem byla nervózní jen z logistických důvodů. Přece jen už máme děti dvě. Na to jsem měla studovat spíš produkci na FAMU, a ne herectví na DAMU.

Hodně ses věnovala sportu – je sport dobrou průpravou pro divadlo? Pokud ano – v čem?

Tak určitě! Sport je podle mě skvělá průprava pro život obecně. Nejen že vás udržuje ve fyzické a psychické kondici, učí vás mimo jiné i disciplíně a určité vytrvalosti. A v divadle se tohle všechno hodí několikanásobně. Navíc musíte být kreativní a k tomu je třeba kyslík a ten v divadle někdy chybí. Nic neokysličuje mozek tak dobře jako právě pravidelná sportovní činnost.

Kromě divadla také poměrně dost točíš. Vnímáš rozdíl mezi herectvím před kamerou a divadelním?

Jistě. Před kamerou může být člověk výrazově mnohem subtilnější, úspornější. V divadle o vás musí vědět i na druhé galerii. Naproti tomu jiná, menší divadla si mohou dovolit i jemnější kontury. Nicméně stejně musíte myslet na to, aby vás bylo slyšet. Hlavní rozdíl je podle mě v tom, že divadlo zkoušíte několik týdnů, kdy se snažíte spolu s tvůrčím týmem dojít k co nejlepšímu tvaru, který je potom před diváky už jen na vás, na hercích, a je pro danou reprízu jedinečný, neopakovatelný. U filmu nebo seriálu je to trochu jinak. Tolik se nezkouší, i když jsou i výjimky, ale stejně i to nazkoušené pak natočíte tolikrát, kolikrát je třeba, aby byli pokud možno všichni spokojeni, a výsledný tvar už vy jako herci nijak neovlivníte. Vše je v rukou postprodukce a vy už se k tomu nikdy nevrátíte. Nemáte tu možnost si to druhý den zahrát znovu. Divadlo je živý organismus do derniéry, film žije bez vás v nějakém virtuálním světě nebo v archivu.

Markéta (Líza) a Jan Šťastný (Jan Born),
Vladimír Neff: Sňatky z rozumu, r. Radovan Lipus, 2018
Markéta na čtené zkoušce komedie Člověk nikdy neví

Vraťme se ke zkoušení komedie Člověk nikdy neví od Bernarda Shawa. Je to tvoje první setkání s tímto autorem, nebo jsi se s ním už ve svém profesním životě setkala?

Ano, setkala. V Plzni, v mém prvním angažmá, jsem měla tu čest být Lízou v Pygmalionu.

Lze nějak srovnat Pygmalion a komedii Člověk nikdy neví?

Obě hry spojuje určitá žánrová nečistota. Jen u Pygmalionu méně znatelná, alespoň podle mě.

Hraješ již zmíněnou Glorii, dceru slavné spisovatelky Lanfrey Clandonové. Můžeš blíž představit svoji postavu?

Glorie je vychovávána svou matkou, feministkou. Ženou pro dvacáté století. Ženou, která se nebála a nebojí žít mimo konvence. Ženou, která vychovala svou dceru k obrazu svému. Je z ní dívka pro dvacáté století. Samostatná. Odhodlaná. Přesvědčená, že ke svému životu nepotřebuje nikoho jiného než sebe samu. Ovšem my Glorii poznáváme ve chvíli, kdy se její výchova střetává s reálným životem. Životem plným citů, emocí, vášní, pokušení, zkrátka životem plným lásky a poznání.

Jak bys pozvala diváky na novou premiéru?

Shawova komedie Člověk nikdy neví vás překvapí snad ve všech směrech a já doufám, že mile!

Člověk nikdy neví…

Divadlo je živý organismus až do derniéry