2019 2020

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2019 / 2020 / VI ÚNOR

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI

Barbora Mašková

V polovině šedesátých let Divadlo československé armády zvolna ztrácí diváky. V období politického uvolnění před nástupem pražského jara se mění i divácké nároky na divadelní produkce. A ačkoli se v armádním divadle již dávno nedělají tendenční plakátové agitky, naopak – jedná se o dramaturgii cílenou na současná témata a stavící na osvědčených režisérech a silných hereckých výkonech, nervozita v souboru s odlivem diváků stoupá.

Vladimír Šmeral (Papež Pius XII.), R. Hochhuth: Náměstek, r. L. Pistorius, 1966Karolina Slunéčková (Margareta), T. Williams:
Kočka na rozpálené plechové střeše, r. S. Remunda, 1966

Je třeba vytvořit novou koncepci. Tu může podle členů souboru zajistit nejlépe František Pavlíček, dramatik, dramaturg a scenárista. Vysílají za ním tedy početnou delegaci, podle slov samotného Pavlíčka „s vědomím (a myslím i za účasti) tehdejšího ředitele divadla Luboše Pistoria“. Návrh přijmout post uměleckého ředitele se mu nejprve jeví jako absurdní, vinohradským se ale podaří jej přemluvit a do funkce k počátku sezony 1965/66 skutečně dosadit.

Pavlíček, dlouhodobě zaměstnaný na Barrandově, a mající tedy zkušenosti s filmovým světem a statusem hvězd, zavádí obdobný systém i na poli divadelním. Ovšem jako základní předpoklad pro úspěch takové strategie vnímá definitivní odtržení divadla od armády, což byl krok, na kterém začalo pracovat už předchozí vedení, ovšem stále ne se stoprocentním úspěchem. Pavlíček ale ví, že změna názvu je nutná pro jasnou signalizaci změny orientace divadla na „pražského měšťana, nikoli na manipulovatelného občana, v té době už unaveného věčným náporem apelů politických, společenských a etických vesměs ve směru ideologické účelovosti“. Zjišťuje ovšem, že situace kolem změny názvu divadla stagnuje. Rada národního výboru města Prahy ji měla projednat, ale ani po čtvrt roce k žádné změně nedošlo. Věci je očividně třeba pomoci jiným způsobem: „Pistorius zrovna chystal premiéru hry Rolfa Hochhutha Náměstek a já dal na svou zodpovědnost vytisknout programy s novým názvem. Od 1. ledna 1966 už to zase bylo Divadlo na Vinohradech. V podstatě jsem postavil primátora před hotovou věc, a byla z toho strašná bouřka. Předvolal si mě a řekl, že něco takového možné není, a dá mi uhradit všechny náklady. Oponoval jsem mu, že mám zapsáno, kdy jsem přesně kterou žádost podal, a že se odvolám k tisku. Nakonec mi řekl: ,Prosím tě, už vypadni, já budu to povolení antedatovat.‘ Takže pak zfalšoval jeden z bodů v zápisu jednání, aby neztratil tvář,“ vzpomíná Pavlíček.

Se změnou názvu přichází samozřejmě i změna dramaturgie, spojená zejména se jménem Heleny Šimáčkové, která přišla na Vinohrady z divadla E. F. Buriana. Nová vinohradská dramaturgie se obrací především k velkým titulům světové dramatiky, k nepodbízivým, ale divácky vděčným kusům, ve kterých si najde své téma široké spektrum divácké obce. Samozřejmě nešlo o obrat ze dne na den (Pavlíček nepřišel dělat v divadle revoluci, naopak se v mnohém snažil na Pistoriovu práci navázat), ale diváci se na Vinohrady začali brzy opět vracet. V knize Vinohradské listování František Pavlíček vzpomíná na moment, který vnímal jako bod zlomu: „Při jedné repríze Williamsovy Kočky na rozpálené plechové střeše – s velice dobrou Karolinou Slunéčkovou –

jsem měl v hledišti najednou krásný pocit úlevy. Snad mi rozumíte, jestli jste uprostřed ledna zažila moment zlomu, kterým začíná jarní tání…“ Pamětníci pak citují i tehdejšího vedoucího jevištního provozu a výroby Jindřicha Gregoriniho: „A návštěva rostla, až jsme jednoho dne vyvěsili na divadlo ceduli VYPRODÁNO.“

Konec armádního divadla