František Zavřel
Vinohradské divadlo budilo vždy zájem lidí obdařených většími ambicemi, než byl jejich skutečný talent. Dramaturgové se ocitali v obležení autorů, u nichž by psychiatr možná diagnostikoval grafomanii. Ne vždy se podařilo zabránit takovým tvůrcům vstoupit na scénu, mnohdy se dokázali spojit i s nějakou pochybnou politickou silou. Příkladem může být dramatik a spisovatel František Zavřel (1884–1947), který bojoval s K. H. Hilarem, K. Čapkem i F. Langerem.
V roce 1919 napsal F. Zavřel příteli O. Fischerovi následující slova: „Viděl jsem nedávno na Vinohradech ,Pemzu‘, hru panem H. přijatou, úplnou ubohost a čirou neschopnost, krátce před tím pan H. odmítl mou tragédii směšným dopisem, nad jehož bezobsažností by se rdělo i dítě. To jest důvod, pro který přeji panu H., aby se ocitl na dlažbě. Bohudík mám náhodou v ruce možnost, která uvede v pohyb sílu, která nebude panu H. příznivá.“
Sebevědomé prohlášení začínajícího dramatika ze září 1919 nicméně bylo v rozporu se skutečným stavem věcí. V dopise zmíněný pan H. nebyl nikdo jiný než šéf činohry Vinohradského divadla K. H. Hilar, který zde působil již od roku 1910. Oproti tomu jeho vrstevník, jen o rok starší F. Zavřel, neměl dosud s divadelním prostředím velké zkušenosti. Vzděláním právník, rodák z Trhové Kamenice, začínal původně jako básník. Své první verše knižně vydal již v letech 1903–1904 ještě jako student chrudimského gymnázia. Jeho první dramata Simson, Oidipus a Iokasta a Don Juan vyšla tiskem v letech 1912–1915, a přestože byla v recenzích hodnocena v zásadě kladně, nedočkala se žádná z těchto her – i vzhledem ke světové válce – divadelní inscenace.
S blížícím se koncem války začal F. Zavřel, doslova posedlý touhou proniknout na divadelní jeviště, pracovat na nové hře, čerpající z českých dějin. Dramatem Boleslav Ukrutný se obracel k počátkům českého raně středověkého státu. Téma bylo v kontextu vzniku nové republiky vnímáno navýsost aktuálně. Text hry, ve které Zavřel zobrazil knížete Václava jako slabocha na trůně, pro kterého je odstranění ze světa spíše vysvobozením, zaslal autor krátce po dokončení K. H. Hilarovi, který však jeho nastudování odmítl. Nicméně Boleslava Ukrutného nakonec v premiéře uvedlo Národní divadlo v Brně v únoru 1920.
Foto z inscenace Jan Žižka z TrocnovaS jistým zadostiučiněním proto Zavřel o necelý rok později přihlížel i své první premiéře na scéně Vinohradského divadla, ke které došlo v lednu 1921. V dramatu Návrat autor svůj text zasadil do nedávné minulosti. Ve hře se věnoval návratu legionářů do vlasti, což bylo téma velmi živé, neboť se dotýkalo tisíců obyvatel, do jejichž životů razantně vstoupila první světová válka. Hlavní hrdina, legionář Bedřich, se po čtyřech válečných letech, jež prožil v Rusku, vrací domů, vlastní rodinu však nachází v rozvratu, neboť jeho manželka Eva mezitím navázala poměr s mladým stavitelem Jiřím. Bedřich je však příliš zaujat sám sebou, neboť v letech války prošel zásadní proměnou. Revoluční události v Rusku, rozklad všech hodnot, zhroucení dosavadního řádu, to vše způsobilo, že se z Bedřicha stává silný, sebevědomý jedinec nietzscheovského typu, individualista prostý veškeré levicovosti, kolektivních manifestů a avantgardních experimentů, jež vedou jen ke zpovrchnění skutečných hodnot, jejichž nositelem nemůže být dav, nýbrž jen osobnost silné vůle střežící si svou pevnou kulturu.
Vypjatý individualismus a posedlost filozofií nadčlověka F. Nietzscheho totiž tvoří základní stavební prvek všech Zavřelových dramat.
Příklon k silným jedincům, kteří dovedou svou vůlí zvrátit neúprosný chod dějin, autora brzy dovedl až do tábora vyznavačů fašistické ideologie a vůdce italských fašistů Mussoliniho. Tuto tendenci u Zavřela brzy rozeznal K. Čapek, který se v roce 1921 stal dramaturgem Vinohradského divadla. O prázdninách téhož roku se Čapkovi dostal do rukou text již staršího Zavřelova dramatu Král Přemysl Otakar druhý, který autor napsal již v roce 1916 a dosud pro něj nenalezl uplatnění. Čapek hru přečetl během léčebného pobytu v Trenčianských Teplicích a o svůj negativní dojem se podělil v dopise přítelkyni O. Scheinpflugové: „Holčičko, já jsem přečetl Zavřelova Přemysla a potil jsem se hrůzou. Ihned se mi po něm přitížilo. – Ven nechodím, třebaže právě začíná opravdový podzim. Čtu hnusnosti.“ Odmítnutí Zavřelova dramatu se pak pochopitelně podepsalo na dalším vývoji vztahu mezi F. Zavřelem a K. Čapkem, který postupně přerostl až v otevřenou nenávist.
Koncem dvacátých let Zavřel na několik let dramatickou tvorbu opustil, rozhodl se, že svůj talent napříště uplatní v románové tvorbě. Prosadit se však v tehdejší silné konkurenci nebylo vůbec jednoduché, proto se Zavřel v polovině třicátých let opět vrátil k dramatu. V únoru 1936 uvedlo Městské divadlo na Královských Vinohradech, navzdory negativnímu posouzení textu F. Langerem, drama Jan Žižka z Trocnova. Hlavní problém hry spočíval v tom, že autor ve svém textu příliš akcentoval diktátorské pojetí vlády, proto také první recenze, jež se krátce po premiéře objevily, konstatovaly, že Zavřelův Žižka připomíná spíše než husitského vojevůdce přestrojeného německého kancléře Hitlera, ideově je pak hra v silném rozporu s demokratickým charakterem Československé republiky.
Na Vinohrady se F. Zavřel již nevrátil. Jisté konjunktury dosáhl za protektorátu, kdy vystupoval jako tzv. protihradní dramatik, který za éry prezidenta Beneše trpěl. V roce 1941 knižně vydal dramatickou pentalogii Polobozi (Caesar, Kristus, Hus, Valdštejn a Napoleon). Ačkoli pro většinu těchto her nakonec nalezl inscenační uplatnění, stále se domáhal větších poct a počtu repríz.
Konec války Zavřel prožil ve velkém strachu. Přestože na svou obranu vydával letáky, neunikl krátce po osvobození zatčení. Propuštěn byl po několika měsících pro svůj špatný zdravotní stav. Navzdory tomu se jeho jméno po válce vyslovovalo jen s krajním odporem a termín „zavřelovština“ byl synonymem pro kolaboraci nejhrubšího zrna.
Večer 20. listopadu 1947 byl v pražských Letenských sadech nalezen v zuboženém stavu a bez prádla starší muž. Po převozu do Nemocnice Milosrdných bratří ošetřovatelé zjistili, že se jedná o spisovatele a dramatika F. Zavřela. Po několika dnech Zavřel v nemocnici zemřel, osamocen, bez rodiny, bez přátel a bez majetku. Přesně tak, jak si sám s jistou mírou stylizace předpověděl v pamětech Za živa pohřben, jež vyšly v letech války.
E. Burget pronese o F. Zavřelovi přednášku v rámci letošní Noci divadel.
