Ü
2016 2017

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

LISTOPAD

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

DIVADLO NA VINOHRADECH 2016/III - LISTOPAD Divadelní měsíčník, Vydává divadlo na Vinohradech

 

DERNIÉRA Zkorumpovaní Caligulovi pohrobci

L'ubica Krénová

„Tyran je mrtvý!“ – zní poslední replika inscenace Martina Čičváka Caligula. Do té doby bezmocný senát si obratem uzurpuje moc. Společnost se nevyvíjí po spirále, nýbrž bezmocně se zacykluje v bezvýchodných kruzích. V politické rovině se dá vyznění inscenace vyložit i s přímým odkazem k dnešku. Všichni politici slibují, snaží se být populární, jsou však pouhými populisty bez konkrétních činů. Čičvákův Caligula je ve snaze najít řešení, jak změnit svět, vlastně také bezmocný. Proto se rozhodne nemocnou zkorumpovanou společnost vyléčit šokem a zavádí nepopulistická opatření, ba co víc, nezůstává jen u slov. Svět toužící po spokojenosti je jeho činy zaskočen, vytržen z falešného pocitu štěstí. Na Čičvákově pojetí Caliguly je nejuhrančivější, jak inscenace zvedá varovný prst ne vůči transparentnímu tyranovi, nýbrž vůči těm, kdo jej stvořili, podporovali, posluhovali mu i trpěli pod jeho krutovládou, protože nedokázali být svobodní. Inscenace skrze uvažování a jednání Caliguly pojednává o jeho suitě. O zkaženém establishmentu, který kolaboruje se špatným systémem tím, že ho spoluutváří.

Tvůrci inscenace přečetli Camusovu předlohu ne jako existenciální, nýbrž nadčasovou politickou hru, notabene globálně současnou. Pomineme-li Caligulův zármutek za mrtvou sestrou, jeho až iritující vnitřní klid plyne z jisté „morální“ převahy, kterou mu stvrzuje mravní nedůvěryhodnost politického aparátu. Výmluvný obrázek o něm se naskýtá již v prvním obrazu inscenace na hřbitově. Unudění, zívající, líní a nanejvýš něco pojídající aparátčíci čekají, až se Caligula ze smrti Drusilly vzpamatuje a konečně rozhoupe. Sami od sebe by nehnuli prstem, na to se mají příliš dobře. Nejen oni, ale především Caligula ztratil víru. Ani jemu není nic svaté. Uvědomuje si vlastní nicotnost, nespokojenost se stavem věcí a chybějící řád, tedy něco, co by mohlo člověku navrátit vědomí vyššího smyslu existence, snaží se objevit lunu. Lidé, kteří ho obklopují, jsou na tom ještě hůř. Nejsou totiž schopni žádného odporu. Proto Caligula tak bezmezně a beztrestně manipuluje s jejich slabostmi.

Caligula Ondřeje Brouska nevzbuzuje všeobecný strach řvaním, histrionstvím, neřkuli fyzickým násilím. Čím je jeho chování umírněnější a přátelštější, tím víc jeho krutost nabývá na účinku. Je usměvavá, něžná, bez deklarované zloby, jako když člověka políbí nepřítel. Přesto jeho rádoby vlídné chování nese všechny atributy jeho neřestí – je exhibicionistický a marnotratný, arogantní a sebestředný, je výstřední. Byť jsou jeho způsoby chování stejně nezaměnitelné jako jeho způsob vlády, přesto si je vědom, že rozmary jeho fantazie jsou méně kruté než války.

O mimořádný herecký zážitek inscenace se zasloužila Andrea Černá v roli Caesonie. Spoluutváří ho minuciózní práce s hlasem, významově logická intonace, přirozené postoje, zpěv a sebejistý pohyb na kruhu, zejména obdivuhodná koordinace pohybu a mluvy – to vše s neuvěřitelnou lehkostí. Caesonie A. Černé je moudrá a ví, že není první, a ani si nenalhává, že bude poslední, tedy tou fatální ženou po vladařově boku. Vymezený čas s Caligulou si tedy užívá, jak jí to jen on umožní. Výrazně k herectví inscenace přispěl Ivan Řezáč jako nejvíce zesměšňovaný, přesto nepřímočarý Chaerea, který své protiargumenty předkládá Caligulovi obezřetně, ponechávaje si zadní dvířka mezi „svými“, protože touží po jediném: žít a být šťastný. Rovněž Eva Režnarová (Orestilla) předvedla na malé ploše zhutněný a výrazově propracovaný příběh hrubě ponížené ženy a též dovednost syntetického herectví. Nutno však vyjádřit pochvalu za podíl na herecky sourodém celku jmenovitě – Petru Rychlému, Václavu Svobodovi, Pavlu Rímskému, Martinu Zahálkovi, Michalu Novotnému a Adamu Vaculovi za vzdorovitého Scipia. Všichni svými plasticky ztvárněnými mikropříběhy přispěli k významové gradaci inscenace.

Scénografie v režiích M. Čičváka obvykle nese obstrukční prvek, který mnohdy definuje herectví hlavních postav. V Caligulovi je to kruh. Dokonale zapadá do celé cirkusové arény svérázného vladaře. Kruh umožňuje létat uprostřed prázdnoty, což je okázalá demonstrace, že vše je dovolené. Tento nadnášející let je však jen pouhou iluzí svobody, kterou Caligula realizuje na úkor všech ostatních.

Derniéra: 22. 11. 2016

 

Autorka je teatroložka,

text je redakčně zkrácen.

Þ