Melancholickou komedii Fráni Šrámka Plačící satyr uvádíme v Divadle na Vinohradech již více než půl roku a za tu dobu inscenace zaznamenala řadu pochvalných ohlasů… Diváci, kteří svěřují své postřehy internetu, mj. napsali: „Neprávem opomíjenou hru F. Šrámka se vinohradskému ansámblu podařilo se ctí oprášit a vzniklo tak představení, které je skutečným činoherním koncertem. / Největší předností inscenace je obsazení – všichni herci ze sebe vydávali maximum. Jsem velmi ráda, že nové vedení Divadla na Vinohradech vrací na jeviště takovéto pozapomenuté tituly. / Lyrická hra F. Šrámka mi v mnohém evokuje Hrubínovu Romanci pro křídlovku. S poetickým a nutno přiznat, že zároveň i těžko inscenovatelným textem si režisér Radovan Lipus dobře poradil.“ Na webu DnV v rubrice Napište řediteli najdete i krátce po premiéře spontánní poděkování: „Včera jsem byl na Vaší inscenaci Plačící satyr. Nechci hodnotit, na to jsou jiní povolanější, ale bylo to milé představení a líbilo se mi. Je od Vás záslužné, že ctíte bohatou historii Vinohradského divadla.“ A nakonec, básníkův dramatický text a jeho krásná čeština nenechávají v klidu ani herce, kteří se s Fráňou Šrámkem, někdejším kmenovým autorem Vinohradského divadla, po letech znovu setkávají na jevišti: „Ocenil jsem odvahu vrátit po letech Fráňu Šrámka divákům. Tohle je přesně takové představení, které si zamilujete, i když v něm hrajete jenom malou roli. Napadlo mě ale, co to asi bude pro publikum, které už dnes nezná Šrámkovu krásnou češtinu a lyriku. Je mi líto, že Šrámek zůstal už jen jako povinná četba ve škole. Kdo si ho dnes najde doma v knihovně?“ přemýšlí Jiří Plachý (Hrubeš). A jeho kolega Petr Kostka (Petr Melita) dodává: „Když jsem si Šrámkovu hru napoprvé přečetl, líbila se mi a vzal jsem si k ruce i originál, protože dnes už to hrajeme s drobnými úpravami. Ale je mi v tom Šrámkovi s jeho češtinou dobře, věru je. Je to čeština básnivá, snivá, čistá, poetická. Možná pro nás dnešní uspěchané barbary archaická a nezvyklá. Ale mně je blízká. Znám ji od maminky a babičky. Těší mě, že se inscenace Plačícího satyra líbí našemu publiku. To my herci poznáme podle srdečného, vděčného aplausu.“ Jan Šťastný (Jiří Zloch) na otázku, proč vlastně hrát křehkou a lyrickou hru na počátku dravého a dynamického třetího tisíciletí, odpovídá: „Doufáme, že by tato inscenace mohla ukázat, že je i dnes možné mluvit jiným jazykem nebo že se k sobě můžeme jinak chovat… Důležité jsou přece lidské city, na tom se nic nezměnilo. Věřím, že když se diváci zaposlouchají do Šrámkova poetického a bohatého jazyka, budou strženi. V dnešním světě a v běžném životě nám bohužel lyrika chybí. A to je škoda. Zkusme ji do života tímto způsobem dodat.“
Přijďte i vy objevit do hlediště Divadla na Vinohradech „svého“ zapomenutého básníka prostřednictvím příběhu hry Plačící satyr, o které sám Fráňa Šrámek napsal: „Autor, postaviv svou hru ve stín satyrova obrazu, zanaslouchal se jistě především v zvuky této satyrovy písně, nesen její melodií. A dal-li satyru své hry plakati, to jen proto, aby napověděl, že na dně všech věcí milostných – a milostným je celý životní rozběh, celý životní elán, celá ta křivka, pnoucí se dychtivě vzhůru – že na dně všech těchto sporů s láskou a o lásku, s životem a o krásný život, sporů, ať vyhraných, ať prohraných, leží vždycky slza – ať už o této smutné perli na dně svého srdce víme, nebo nevíme.“
Fráňa Šrámek: Plačící satyr
Režie: Radovan Lipus
Repríza: 9. 12. 2015
