Osvětlovačka – štychařka světlem „vodí“ herce po jevišti.
„Ono to vypadá zdola jakoby nic, když je hrdina pěkně ozářen, ale zatím do něho paří reflektor z provaziště a z kulis a ještě nějaký kornout odspodu a ty lampy se pomalu rozžhavují a chudáci elektrikáři je drží v holých tlapách… nebo se nemůže dosáhnout světlem do některého kouta nebo se dělají stíny čili panáci nebo je to osvětleno nijak jako školní světnice, režisér by chtěl něco ze světla vyčarovat, ale osvětlovač už nemá žádný volný kabel…“
Tak viděl úděl osvětlovače ve svém spisku o divadle Karel Čapek. Od jeho časů se leccos změnilo, ale stále platí, že světlo je nedílnou součástí divadelní magie.
Osvětlovači mají sice na starosti především technickou stránku, ale světlo je důležité pro kouzlo a atmosféru divadelního představení. „Nasvítit“ jeviště – vytvořit pro každou scénu specifické osvětlení, je proto společným dílem režiséra, výtvarníka a šéfa osvětlovačů… „Může se stát, že představy režiséra či scénografa nejsou v praxi realizovatelné,“ vypráví šéf vinohradských osvětlovačů Jiří Bláha. „Jeden z režisérů si například přál, aby herec stojící u zdi byl ve světle, ale zeď nikoli. Zkuste si to, protože proud světla nelze ukončit…“ Pak je právě na Jiřím Bláhovi, aby inscenátorům vysvětlil technické možnosti a limity a pomohl najít jiné řešení.
Při hlavních zkouškách, kdy už do nasvícené dekorace vstupují herci, je občas třeba některé scény „přesvítit“, protože se ukazuje, že na herce buď není dobře vidět, nebo je naopak světla příliš mnoho. Důležití jsou také tzv. štychaři – lidé, kteří ručně obsluhují reflektory, jimiž přímo nasvěcují herce na jevišti, vlastně je „vodí“ světlem. Štychař musí znát všechny hry nazpaměť, ví přesně, na koho svítit a na koho ne, volí intenzitu světla a po celou dobu představení se musí plně soustředit, jinak by se herec na jevišti ocitl mimo světlo.
Osvětlovači mají také na starosti filmové projekce, pokud je ve scénáři promítání, zajišťují efekty jako např. kouř – obsluhují kouřostroj, někdy přestavují světla i během představení při změně dekorací na scéně.
A jak vypadá práce osvětlovače, když zrovna nepracuje na vzniku nové inscenace?
Ráno přijde do divadla služba, odstraní z jeviště tzv. věšačky – z večerního představení předchozího dne visí totiž na jevišti ještě např. lustr nebo oblouk s žárovkami – a naopak pověsí vše potřebné na večerní představení – zavěsí reflektory na trubky, tzv. tahy, a nasměruje je na místa, kde budou stát kulisy, které později technika a kulisáci postaví.
V tzv regulátoru – speciálním počítači, jsou uloženy veškeré informace
o nasvícení jednotlivých inscenací.Další práce nastává odpoledne, kdy už scéna stojí, osvětlovači na jeviště připraví reflektory ve správném směru a zkontrolují v nich žárovky. Jednou týdně je třeba reflektory vyčistit, protože na jevišti se práší, jednou měsíčně se dělá větší „generálka“ – čistí se „oko lampy“ reflektoru, čočka a zrcátko.
Při představení jsou přítomni štychaři a tzv. regulant – člověk, který obsluhuje regulátor, počítač, v němž jsou uloženy všechny informace týkající se svícení jednotlivých představení. Regulant sleduje scénář hry, kde je na konkrétním místě napsáno např. změna č. 57, a podle toho je třeba zmáčknout příslušné tlačítko, změny jsou krátké a přesné, často jde o desetiny vteřin, je to práce náročná na soustředění. Nabízí se otázka, jak pracovali osvětlovači před zavedením počítačů…
„Dříve se pracovalo s ručním regulátorem, což bylo zase trochu jinak obtížné a bylo snazší udělat chybu, např. před lety se stalo, že osvětlovač při produkci černého divadla omylem nasvítil herce, kteří běhali po scéně s různými předměty a neměli být vidět… Divák by světlo vlastně vůbec neměl vnímat, měl by se rázem ocitnout v kouzelné divadelní atmosféře…“
Jako na krásnou, ale z hlediska světelných změn složitou a náročnou inscenaci vzpomíná Jiří Bláha třeba na Mistra a Markétku z roku 1989, při níž osvětlovači pracovali ještě se starým regulátorem, z pozdější doby považuje za světelně náročnou a zdařilou inscenaci například Macbetha, kde se odlišně zasvěcovaly jednotlivé „stoly“ – menší plochy na jevišti, nebo komedii Jistě, pane ministře, kde kromě mnoha světelných změn a složitého nasvícení bylo třeba zajistit i filmové projekce. S vděčností připomene dnešní šéf vinohradských osvětlovačů jména scénografa Zbyňka Koláře a režiséra Jaroslava Dudka, jako dvou vynikajících profesionálů, kteří ho „vyučili řemeslu“. A jak se profese osvětlovače vyvíjí na počátku 3. tisíciletí? „Technicky se vyvíjí velice rychle, existují například diodové reflektory, máme čtyři tzv. inteligentní svítidla, což jsou reflektory, které svítí během představení právě tam, kam je předem naprogramujete, existují dnes i diodová svítidla, která mění barvy…“
I přes technický pokrok má ale divadlo stále své původní kouzlo, je dialogem nejen mezi herci a diváky, ale také mezi hledištěm, jevištěm a zákulisím – a to na práci osvětlovače Jiřího Bláhu i po letech zajímá, přitahuje a baví.
