2022
2023
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2022/2023 / II – ŘÍJEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI
Miloš Kopecký: Od Brechtova Mackieho Messera
k Bulgakovovu Wolandovi
Jan Vedral
Dne 22. srpna si naše veřejnost se značným mediálním ohlasem připomenula sté výročí narození herce Miloše Kopeckého. Ačkoli zemřel už před víc než čtvrt stoletím (16. února 1996) a na jeviště prakticky nevstupoval už od roku 1990, je Miloš Kopecký stále milován a uznáván diváky všech generací.
Miloš Kopecký v titulní roli inscenace Jindřich IV.
s Petrem Haničincem (Landolf), Janem Schánilcem (Ordulf),
vpravo Svatopluk Skládal (Ariald), r. Václav Hudeček, 1967V letech 1965–1990 byl Miloš Kopecký členem souboru Divadla na Vinohradech. Dovolím si, trochu mimo „formát“ rubriky zabývající se historií divadla, osobní vzpomínku na tohoto výjimečného herce, obtížného, ale velkolepého člověka a úctyhodného kolegu.
Po druhé světové válce patřil Miloš Kopecký k protektorátem „zadržené“ generaci tvůrců, která vstoupila opožděně, ale současně výrazně na jeviště záhy zrušeného Divadla Větrník a poté rovněž tak zrušeného Divadla satiry. Tehdy už třiadvacetiletý debutant se musel vyrovnat nejen s profesním „zpožděním“, ale také s traumatem holocaustu, jemuž za oběť padla i jeho matka. Sám byl za války několik měsíců v internaci. Zlo v jeho zničující podobě zažil už jako dospívající člověk a pochopil, že s ním není možné smlouvat. Celá jeho profesní kariéra se však odehrávala v době vyžadující často souhlas se zlem; ne vždy Kopecký beze zbytku obstál, ale svá selhání sebekriticky reflektoval. Památný je jeho nebývale kritický projev na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců v květnu 1987.
Jeho herecké začátky, k nimž patřila i legendární inscenace Brdečkova Limonádového Joea, z níž později vyšel i film, si přirozeně nemohu pamatovat. Jako školák prvního stupně jsem se s ním potkal, když v letech 1962–1964 hrál v inscenacích mého otce, režiséra Rudolfa Vedrala, v tehdejším Hudebním divadle v Karlíně a v Nuslích. V Nuslích hráli s Miroslavem Horníčkem inscenaci Tvrďák; v Karlíně v nové adaptaci hry W+V+J Kat a blázen. Horníček hledal partnera poté, co Werich ukončil svou ředitelskou a hereckou éru v divadle ABC. Dvojice Horníček-Kopecký však dlouho nevydržela. V inscenaci Brechtovy a Weillovy Žebrácké opery hrál Kopecký Macheatha, dodnes je k vidění černobílý televizní „videoklip“ z této inscenace s písní o Mackiem Messerovi. Brecht, který si ho představoval jako obtloustlého buržou, by asi nad démonickým Kopeckým, obklopeným krásnými baletkami, zdvihl obočí.
Při budování vinohradského souboru jako „divadla hvězd“ angažoval překvapivě ředitel František Pavlíček „kabaretiéra“ Kopeckého. Hned druhou jeho zdejší rolí byl šílenství předstírající Jindřich IV. v Pirandellově stejnojmenné hře. V intelektuálně i psychologicky náročné „exhibiční“ roli ukázal Kopecký další jedinečné možnosti svého osobnostního herectví. (Inscenace byla mládeži nepřístupná, viděl jsem pouze její televizní záznam.)
Těch hereckých možností se režiséři snažili v omezeních normalizačního repertoáru využívat, jak jen to šlo. Když jsem v roce 1986 nastoupil do služeb Vinohradského divadla, hrál Miloš Kopecký v diváckém hitu, v melodramatu J. Hubače Dům na nebesích, a také titulní roli Shakespearova Richarda III., kde nabídl pronikavou analýzu manipulativní mocichtivosti. Žádný fyzický hrb, ale portrét mravního hrbatce.
Miloš Kopecký (Otec) a Jiřina Bohdalová (Klára)
v inscenaci Dům na nebesích, r. Václav Hudeček, 1980V Československém rozhlase se v té době podařilo realizovat mou trojdílnou dramatizaci Bulgakovova Mistra a Markétky. Režisér Jiří Horčička obsadil Kopeckého do role ďábla Wolanda, jenž je „té síly díl, jež chtíc vždy konat zlo, vždy dobro vykoná“. Tato citace z Goethova Fausta i hercova osobní znalost krajností zla mu daly klíč k unikátnímu pojetí postavy nemilosrdně účtující s obskurními totalitáři. Moskvu stalinistické „ateistické pětiletky“ není možné zachránit, je třeba ji zapálit. Divadelního a televizního režiséra Jaroslava Dudka Kopecký upozornil, že touží i po jevištním Wolandovi. Tak se zrodila Dudkova inscenace mé dramatizace Mistra a Markétky na Vinohradech, uvedená na jaře přelomového roku 1989. Při generálkách nás všechny Kopecký překvapil, když do stěžejní scény „plesu u satana“ přišel s obličejem nalíčeným na jedné polovině načerno a na druhé nabílo. Rub a líc. Dobro a zlo.
Nemoc už nedovolila Kopeckému inscenaci dohrát, Wolandem na scéně byl pouze třináctkrát, pak roli převzali Ilja Racek a Ladislav Frej. V listopadu roku 1989 byl Kopecký v nemocnici, na jeden z tehdejších diskusních večerů se ale nechal přivézt. Na záznamu je slyšet, jak varuje tehdy euforické publikum před služebníky normalizačního režimu, kteří v těch časech euforie zalezlí mlčeli, ale záhy se oklepou a všechny vybojované svobody využijí pro svůj prospěch a obrátí je proti těm, kteří se osvobodili z jejich útlaku.
Jak dnešek ukazuje, bylo to prorocké varování moudrého muže a velkého českého herce.
