PROSINEC

SEZONA 2021 / 2022 / X - ČERVEN

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

​ZÁKULISÍ

​Jan Vedral​Marek Adamczyk (Šebastián Faden) a Aleš Petráš (Fabián Strick)
 v komedii Provaz o jednom konci, r. Radovan Lipus, 2022

„Divadlo není výrobek! Divák není klient!“ Bannery s tímto poněkud patetickým zvoláním vyvěšovali naši polští divadelní kolegové před deseti lety, když v Polsku rozpočtové škrty opět nastolily otázku merkantilizace kulturních statků, tedy jejich tržního fungování a soběstačnosti.

Kulturní obci jako součásti moderní společnosti byla tato reakce tvůrců, dožadujících se zvýšené ochrany kulturních statků a jejich vynětí z kategorie spotřebního zboží, v zásadě srozumitelná. Několik generací vyrostlo formováno osvícenskými ideami, které povyšovaly divadelní umění z nástroje „pouhé“ zábavy často roztodivného obsahu a úrovně k metám vytváření duchovních hodnot formujících společenský život. Dodnes se často frekventují sousloví jako „výchova uměním“ či „divadlo si vychovává svého diváka“.

Ve společnosti třetí dekády 21. století, která se od časů formulace osvícenských ideálů pronikavě změnila a kterou poznamenalo i totalitní prosazování výchovné (rozuměj – propagandistické) funkce divadla, ovšem neobstojí rozpor mezi „zábavou“ a „výchovou“. Upřímně, kdo z diváků chodí do divadla nechat se poučovat a vychovávat?

Všichni s obavami sledujeme, jak covidová pandemie a dnes důsledky ruské agresivní politiky mění mnohaletý návyk na „růst růstu“. Už dnes ze zákulisí vidíme v hledišti, že lidé víc váhají, zda utratí své peníze za kulturní statky, nebo za spotřební zboží. A už nyní slyšíme, že prostředky, které bude společnost schopná a ochotná vydat na podporu svých kulturních statků, se budou tenčit či jen ztrácet na hodnotě, a už nyní se opět ozývají hlasy volající po větší podpoře a ochraně, protože „divadlo není výrobek a divák není klient“.

Pohádka o rybáři a zlaté rybce je poučným příběhem o mentálním dopadu představ o „růstu růstu“. S růstem možností vymámit ze zlaté rybky to, po čem rybář a jeho žena touží, se mění i to, co považují za nezbytné. Vtipnou a moderní variaci této vyprávěnky přináší in­scenace Nestroyova Provazu o jednom konci. Přijďte se pobavit, někteří tvrdí, že je to i poučné.

Společenské změny, které na divadelní umění působí a dopadají, přinesly také zásadní proměnu mediálního prostředí a způsobů komunikace. Ještě v osmdesátých letech minulého století bylo možné v zákulisí divadla vidět na dveřích nápis „Oddělení pro styk s diváky“. Plakátovací plochy ve městě pravidelně vylepovaly měsíční programy divadel. O večerním programu divadel informovaly všechny důležité deníky. Vstupenky na představení se vesměs prodávaly osobně a paní pokladní je vytrhávaly z mazety.

​Klasické papírové vstupenky mělo Vinohradské divadlo
od svých počátků až do roku 2005,
kdy prodej vstupenek ovládly počítačové technologie.Divadlo se s diváky jaksi „osobně“ stýkalo ještě předtím, než zasedli do hlediště. V devadesátých letech nahradil „styk s diváky“ marketing. Marketingové strategie, pokoušející se lidem prodat a vnutit cokoli, často i to, co nepotřebují, ovládly společnost, včetně její politiky. Nová média postupně přenesla osobní kontakty do virtuality. Ještě před sto lety divadelní společnosti roznášely po obcích plakáty, cedulařily, jak se tomu říkalo, a herci chodili zvát na své benefice diváky osobně. Dnes se vše odehrává závratným tempem a v informační zahlcenosti „na sítích“.

I my z vinohradského zákulisí v mediálně proměnlivém světě měníme způsoby, jimiž oslovujeme své diváky. Divadlo má svůj web, na který vás často zveme, ale také svůj Facebook a Instagram. Tyto noviny jsou vlastně už také tak trochu pozůstatek „předdigitální doby“, kdy lidé četli tištěné slovo. Divákům nabízíme trailery z představení na repertoáru, nově je upozorňujeme na připravované inscenace krátkými upoutávkami. K nákupu vstupenky slouží moderní technologie a stačí, když si popovídáte se svým chytrým telefonem, nemusíte přijít „do styku“ s paní pokladní…

Sítí je stále víc, až tolik, že se v nich už všichni zamotáváme. Tomu, kdo propadl různými marketingy živenému pocitu, že se bez konzumace všeho, co sítě nabízejí, nedokáže obejít, hrozí, že dopadne jako ten rybář nebo mistr provazník Faden v Provazu o jednom konci.

A z tohoto hlediska opravdu platí, že divák není klient. To, co divadlo nabízí, je osobní setkání, lidský, netechnologický kontakt. Může se při něm pobavit, prožít s jinými lidmi společně zakoušené emoce, vejít „do styku“ s živými bytostmi s jejich kouzlem i slabostmi. A to je samo o sobě „výchovné“ i „zábavné“.

O rybáři, jeho sítích a zlaté rybce