PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​ROZHOVOR

​Na Vinohradech se cítím svobodný a užívám si to

​ Vladimír Čepek

Jiří Roskot se stal členem vinohradského souboru v roce 2019 a hned naskočil do dění – ve své herecké knížce už má zapsáno sedm rolí, tou zatím poslední je role Soetkina ve scénickém komiksu Láska! Prsty! Salman Rushdie!, kterou v době tohoto rozhovoru zkoušel s režisérkou Bárou Maškovou.

​Jiří jako Soetkin v nové inscenaci Láska! Prsty! Salman Rushdie!Jirko, kdo/co tě přivedl/přivedlo k divadlu?

Asi ve dvanácti nebo třinácti letech jsem začal pociťovat, že by mě divadlo bavilo, a řekl jsem mamince, že bych si to chtěl vyzkoušet. Maminka je učitelka hry na klavír a učí na základní umělecké škole, kde byl i dramatický kroužek, tak mě do něj přihlásila. Vedla ho paní Hana Doulová, která už několik lidí úspěšně připravila na herecké školy. Hráli jsme třeba Williamse, Lorcu, prostě pěknou dramatickou literaturu. Chodil jsem tam tři roky a moje touha po divadle sílila. V té době jsem studoval na osmiletém gymnáziu, a když jsem byl v kvartě, rozhodl jsem se zkusit přijímačky na konzervatoř. Jenomže jsem se rozhoupal 1. prosince, a termín přihlášek byl do konce listopadu, takže to nevyšlo. V kvintě jsem se pak domluvil s paní Doulovou, že mě na příští přijímací zkoušky připraví, společně se mnou se připravoval i Ondra Rychlý a oba jsme se na konzervatoř dostali.

Kdo tě na konzervatoři učil?

U nás se pedagogové hodně střídali. Náš ročník vybíral můj současný kolega Jaroslav Satoranský s Janou Preissovou, kteří rok předtím končili s maturitním ročníkem a měli přebírat nové prváky. Vybrali nás, jenomže pak se rozhodli, že dál už jako pedagogové pokračovat nebudou, a my jsme neměli profesory. „Zdědil“ nás pan profesor Vladislav Beneš, který měl ročník nad námi. Nejdřív nás učil sám, pak se u nás střídali další pedagogové – Vlasta Žehrová, Ondřej Kepka, poměrně důležitou část studia před maturitou jsme strávili s Veronikou Žilkovou a Honzou Potměšilem a taky s Milanem Kačmarčíkem, takže jsme to měli velmi pestré.

Máš řadu zkušeností z práce před kamerou – které své dosavadní projekty považuješ za nejdůležitější?

Za stěžejní považuju seriál pro Českou televizi Lynč a film Radima Špačka Zlatý podraz. Ten film je skutečným příběhem českých basketbalistů, začíná před válkou, končí po válce, je tam střet se dvěma totalitami. Podobně jako hokejisté byli i čeští basketbalisté v padesátých letech perzekvováni. Politická stránka je v tom filmu hodně cítit, zároveň je to film o sportu, takže jsme museli projít přípravou. Asi čtvrt roku jsme pilně trénovali s profe­sionály, ti nás učili basketbal, což bylo skvělé. Vždycky když se při nějakém natáčení člověk může něco naučit, je to radost.

​Jirka Roskot v roli Jury, Šuhajova bratra,
v úspěšné inscenaci Balada pro banditu,
s Markem Lamborou (Nikola Šuhaj), r. Juraj Deák, 2020Točil jsi i s německými filmaři – jaký je podle tebe rozdíl v práci se zahraniční a s českou produkcí?

Je vidět rozdíl ve finančních prostředcích. V přístupu a v profesionalitě rozdíl nevidím, protože čeští filmaři jsou špička. Nicméně zahraniční producenti vás neznají, nevědí, s kým mají tu čest, takže se k vám automaticky chovají jako ke hvězdám první kategorie. I když máte jenom dvě věty v němčině, a ani jim moc nerozumíte, jednají s vámi v rukavičkách.

Už několik let jsi členem hereckého souboru DnV a je to tvé první angažmá. Jak ses sžíval s velkým jevištěm?

Ze začátku to byl trochu šok. Přece jenom jsem byl zvyklý na komornější scény a jiný styl herectví, než vyžaduje velká scéna. Už jen umluvit to velké jeviště je těžký úkol. Pan umělecký šéf mi říkal, že to potrvá tři čtyři roky, ale že to nakonec půjde. Myslím, že už jsem si zvykl. Musel jsem se tedy vnitřně lehce přenastavit z toho, na co jsem byl zvyklý. Teď si myslím, že je to prostředí, které mi vyhovuje a kde se cítím svobodný, a užívám si to.

Které své vinohradské role máš nejraději?

Zatím mojí nejvýraznější rolí byl Jimmy v Obchodníkovi s deštěm, ke kterému jsem si ten vztah našel. Často dostávám – i v televizních a filmových produkcích – postavy lehce slabomyslných nebo lehce pomalejších kluků, takže jsem se de facto neměl co učit. Samozřejmě divadlo je něco jiného než film. Ale ta jakási křehkost, naivita a dobré srdce, které ta postava má, to se hraje dobře a s radostí. A když se herec může s takovou postavou sžít, když jí může věřit a mít s ní soucit, tak je to krásný. Ale mám rád všechny role. A kdybych měl jmenovat inscenaci, ve které je mi opravdu dobře, tak to je Balada pro banditu. Velké díky patří Ivě Marešové, která nás asi za čtrnáct dní naučila zpívat, což jsem považoval za neproveditelné. A ona to dokázala.

Právě zkoušíš s Bárou Maškovou roli Soetkina ve hře Láska! Prsty! Salman Rushdie! na Studiové scéně. Majlingova hra je scénický komiks se specifickým černým humorem. Vyhovuje ti tento typ humoru?

Určitě. Připomíná mi to humor Monthy Pythonů nebo Martina McDonagha a tenhle „britský“ styl humoru je mi velmi blízký.

Jak bys divákům představil Soetkina – postavu, kterou v této hře hraješ?

Je to další „dojemný idiot“, kterého budu reprezentovat na prknech Vinohradského divadla. „Dojemný idiot“ je terminus technicus, který jsem poprvé slyšel od pana Igora Bareše a myslím si, že to přesně sedí. Další postava, se kterou by divák mohl jít a mohl by ji chápat a mít rád. Je to kluk, který žije ve stínu svého jediného kamaráda a znepříjemňuje mu život, ale neuvědomuje si to a myslí si, že ho obohacuje.

Jak bys pozval diváky na toto představení?

Rád bych pozval diváky na skvělé obsazení a velmi osvěžující režii Báry Maškové, která do toho vnáší svůj entuziasmus a dámskou noblesu. A hlavně je to sranda, takže se přijďte pobavit.