PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI

​Vinohradský Švejk režiséra Jana Grossmana

​Tereza Šafářová

Jan Grossman patřil k nejvýraznějším osobnostem poválečného českého divadla. Jako režisér proslulých inscenací Divadla Na zábradlí ze 60. let byl po normalizaci „odklizen“ na oblast. O to větší překvapení a očekávání vzbudila informace, že bude roku 1983 pohostinsky režírovat ve Vinohradském divadle vlastní dramatizaci Haškova Švejka.

​​Zleva Václav Sloup (Švejk), Svatopluk Skopal (Voják), Miroslav Vladyka (Voják) a Ilja Prachař (Vaněk)
v inscenaci Švejk, r. Jan Grossman, 1983

Pro Grossmana se rozhodně nejednalo o první setkání s nejslavnějším Haškovým románem. Už předtím se jím zabýval jak ve své praktické divadelní, tak i v teoretické činnosti. Publikoval o něm několik literárněvědných prací, mnohdy ho přitom srovnával s dílem další ikonické osobnosti – Franze Kafky. V divadelní praxi se s Osudy setkal už roku 1954 jako dramaturg inscenace E. F. Buriana, v jehož „Déčku“ tehdy působil. Posléze i jako dramatizátor inscenace, kterou roku 1962 na pokračování ve dvou večerech(!) uvedlo Státní divadlo v Brně v režii E. Sokolovského. Vlastní dramatizaci Švejka pak sám režíroval roku 1972 v Holandsku a poté roku 1974 v Západočeském divadle v Chebu. Žádný český divadelník neměl Haškův slavný nedokončený román tak scénicky promyšlený jako Jan Grossman.

​Václav Sloup (Švejk) a Radoslav Brzobohatý (Nadporučík Lukáš)
v inscenaci ŠvejkOčekávaná premiéra v DnV se uskutečnila 28. 4. 1983, v roce, který se v Československu nesl ve znamení 100. výročí narození Jaroslava Haška. V rámci haškovských oslav se po celý rok konalo množství různých kulturních a společenských akcí. Jednou z nich byla konference na Dobříši, jejíž účastníci byli dokonce diváky předpremiéry vinohradského Švejka.

Jan Grossman se v duchu svého režijního zaměření v inscenaci hlásil k principům epického, politického divadla a k jeho brechtovsko-piscatorovskému pojetí. Inscenace měla zřetelný antimilitaristický postoj. Její hlavní postavou nebyl ani tak Švejk jako spíše obludná vojenská mašinérie, která ho obklopovala a kterou tvořily mnohdy až groteskně absurdní postavy.

V dramatizaci se Grossman vyhýbá většině ikonických scén z románu. Hra začíná až odjezdem Švejka s Lukášem do Budějovic, důraz je tedy kladen na Švejkovu anabázi a motiv putování. Scénograf Vladimír Nývlt vytvořil členitou konstrukci lávky, schodů, vrat, semaforů, ale také několika pohyblivých hracích ploch, na nichž se odehrávalo i několik scén současně. Scénografické řešení odpovídalo struktuře Grossmanovy dramatizace, která stojí právě na prolínání jednotlivých výjevů. To mělo divákovi poskytnout možnost nových významů či srovnání.

V inscenaci účinkovalo téměř čtyřicet herců jak z vinohradského souboru, tak i z řad hostů. Pro roli Švejka byl do divadla angažován Václav Sloup, který společně s Grossmanem mimo jiné zažil slavnou éru na Zábradlí v 60. letech. Sloupův Švejk nebyl typickým ladovským vojáčkem s baculatými tvářemi a naivním, až přihlouplým výrazem. V mnohých kritikách byl označován spíše jako normální, věcný člověk, který si drží odstup od svého okolí. V dalších rolích se představili například I. Prachař jako Vaněk (Prachař mimochodem na vinohradském jevišti ztvárnil i Švejka, a to v inscenaci P. Kohouta z roku 1963), R. Brzobohatý (Lukáš), O. Kaiser (Kadet Biegler) nebo I. Racek (Major Wolf, Putimský strážmistr).

Inscenace se ovšem událostí sezony nestala. V mnohých recenzích byla spíše kritizována (například kvůli rozkolísanému temporytmu nebo herecké stylizaci). Neuspěla ani u diváků a dočkala se sotva desítky repríz. Grossmanův názor na apelativní funkci divadla se minul s tehdejším souborem podobně, jako se s publikem minula dramatizace, pomíjející slavné románové „hlášky“. K paradoxům normalizace pak patří i to, že když reprezentativní scéna umožnila proskribovanému režisérovi vrátit se do centra oficiálního dobového kulturního života látkou, kterou se zabýval po celý život, utrpěli – jak režisér, tak divadlo – uměleckou porážku.