PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​ROZHOVOR

​Ani zázrak nemusí trvat věčně. Ale může přijít jiný!

​Jan Vedral

Na jevišti zahraje účinnou mikrostudii lidské malosti jako sedlák Otáhal v inscenaci Je třeba zabít Sekala. Různé variace zupácké nabubřelosti nabídne v postavách důstojníků v Českém románu. Jeho zkorumpovaný četník Bouda v Baladě pro banditu je herecky působivým portrétem muže, který siláckými gesty zakrývá vnitřní slabost. A „do čtvrtice“ – směšný nafoukaný „lev salonů“ Achilles de Rosalba, obtěžující ve Slaměném klobouku společnost svými grafomanskými písňovými výtvory, je kome­diálně účinnou zkratkou vyjadřující neplodné lidské sebezahledění.

Zdeněk Palusga se stal členem vinohradského ansámblu v roce 2020 po bohaté předchozí herecké práci v oblastních a pražských divadlech. U profesionálního divadla jsme oba začínali jako absolventi divadelních škol, Zdeněk té brněnské, JAMU, u činohry v Olomouci.

​Zdeněk Palusga (Otáhal), s Tomášem Dastlíkem (Jura Baran),
v inscenaci Je třeba zabít Sekala, r. Pavel Khek, 2022Tvou první profesionální rolí byl naivní mladík Jim z Obchodníka s deštěm. (V naší současné inscenaci ho hraje Jiří Roskot.) Jak vzpomínáš na olomoucké angažmá?

Bylo zkrátka první. Mým prvním režisérem byl Miroslav Krobot. Krásná práce, krásná inscenace, první úspěch na profesionální scéně. Měl jsem pocit, že to tak bude napořád. Nebylo. Devět olomouckých sezon bylo tak trochu jako na houpačce. Přineslo spoustu rolí – velkých, malých i titulních. Po divadelní škole je důležité hrát, hrát a zase hrát. Stalo se.

Aby toho nebylo málo, stal jsem se na sedm dlouhých let jakýmsi produkčním Studia Forum, což byla studiová scéna, která našla zázemí v olomouckém Divadle hudby. Na rozdíl od „mateřské scény“ se tu dělalo divadlo o něco svobodnější a (světe, div se) bez nároku na honorář. S velkou podporou režisérky a lektorky Brigity Hertlové vznikla řada zajímavých inscenací a s lidmi, se kterými jsme opravdu pracovat chtěli.

Hned na počátku olomouckého angažmá jsme s pár kolegy zažili neobyčejnou věc. Rozjeli jsme se do Wrocławi, do Grotowského Laboratoria, ne na představení, ale na „parateatrální akci“ Lidský strom. Jeden z mých nejintenzivnějších divadelně-psychoterapeutických zážitků v životě!

Převratný rok 1989 tě zastihl v Liberci. Co přinesla doba po sametové revoluci do života souboru oblastního divadla?

Průvan a čerstvý vzduch. Řekl bych ale, že na rozdíl od vcelku konzervativní olomoucké činohry jsem ten závan čerstvého vzduchu v Liberci pociťoval už před listopadem 89. Připravovali jsme s režisérem Petrem Paloušem například inscenaci Obsluhoval jsem anglického krále a její premiérou jsme v září 1989 otevírali Malé divadlo – studiovou scénu Divadla F. X. Šaldy. Odehráli jsme kolem sedmdesáti repríz, což na oblastní divadlo není málo.

Průvan ovšem přece jen přišel. Za čtyři roky svého libereckého angažmá jsem zažil tři ředitele a tři šéfy činohry, odehrál spoustu představení, zahrál si Amadea, Teuliera ve Vlcích, Maxe ve Zvěstování, Sama ve hře Zahraj to znovu, Same a spoustu dalších velkých rolí ve skvostné historické budově libereckého divadla i na studiové scéně. Zpětně viděno: rozhodnutí odejít z „hanácké metropole“ do živého města na severu považuji pro sebe i svou rodinu za opravdu šťastné a prozřetelné.

Jedním z divadelně nejslibnějších projektů devadesátých let v Praze byla proměna Realistického divadla v divadlo Labyrint. Byls u toho, hrál jsi a spoluzakládal dětské divadelní studio.

Do Realistického divadla (dnes Švandovo divadlo na Smíchově), vedeného režisérem K. Křížem, jsme s ženou Boženou přišli v roce 1992. To už se ale proměnilo v Labyrint. K zániku divadla Labyrint nevedly jen majetkoprávní problémy. Šlo také o vnitřní neshody, odchod části souboru a tlak z pražské radnice, který vyvrcholil až vyhlášením rekonstrukce divadla a rozpuštěním souboru. Přesto vznikaly zajímavé inscenace: Vražda v katedrále, Křupani, Proteus, Škola základ života, Pokořitelé Tróje s Věrou Galatíkovou, Job, Hanebný polibek, Úplné zatmění, Něžná, Jeskyně filosofů…

Dětské studio vedla kolegyně Magda Pospíšilová a po ní její dcera Veronika. Já se počítám mezi spoluzakladatele a lektory. Pracovali jsme s dětmi od šesti let a většina z nich ve studiu zůstala až do dospělosti. A nešlo o žádný dramatický kroužek. Byla to mnohaletá systematická práce s dětmi (i s jejich dospělejšími „verzemi“). Studio dokázalo přežít i zánik Labyrintu a vrátilo se do Švandova divadla i po jeho znovuotevření. Dnes už neexistuje. Jsou tu ale jeho „pamětníci a absolventi“, např. režisér Jan Frič, herci Matouš Ruml a Marek Adamczyk (dnes kolega v DnV).

​… jako Achilles de Rosalba, s Naďou Konvalinkovou (Baronka de Champigny), v komedii Slaměný klobouk, r. Tomáš Töpfer, 2021Mnoho sezon jsi pak působil na Fidlovačce, v divadle, které, ač soukromě-podnikatelské, se pokoušelo budovat stálý soubor. Jak jsi vnímal toto divadelní úsilí Tomáše Töpfera, Elišky Balzerové a Juraje Deáka?

Byl to zázrak! Divadla vznikají (a zanikají) i dnes, ale vybudování opravdu velkého stálého souboru (a hlavně udržení jeho dlouhodobé existence) v soukromém divadle se už asi nikomu jen tak nepodaří. Divadlo zprvu uvádělo Tylovu Fidlovačku, na Hradě se hrál Večer tříkrálový, ke znovuotevření obnovené nuselské scény jsme nazkoušeli Šumaře na střeše. Premiéra se odehrála na jevišti Národního divadla. Husarský kousek! A obrovský počet repríz a srdeční záležitost zúčastněných.

Osobně vzpomínám nejen na Avrama v Šumaři (režie Juraj Deák), ale také třeba na advokáta Akubu ve hře Ježíšmarjájosef (režie Juraj Herz) nebo na Wittgifta v Čaji u královny a na mnoho dalších rolí.

Pobyl jsem na Fidlovačce dvaadvacet let, a když teď občas do divadla přijdu, abych zaskočil za nemocného kolegu v roli, která původně byla moje, mám pocit, že jsem přišel domů. I když jen na návštěvu… Dnes se Divadlo Na Fidlovačce proměňuje. O stálém souboru se už v podstatě mluvit nedá. Zkrátka: ani zázrak nemusí trvat věčně. Ale může přijít jiný…

Jako zralého herce si tě našla kamera, mimo jiné hraješ v populárním seriálu Policie Modrava. Je ti na seriálové Šumavě dobře?

Čas od času si mě kamera našla i jako herce nezralého či méně zralého. Hrál jsem v několika seriálech (např. Četnické humoresky, Vyprávěj, Modrý kód, Polda aj.), v televizních pohádkách i ve filmech. V Policii Modrava jsem víc vidět. Na Šumavě (seriálové i na té skutečné) mi dobře je či spíše bylo. Natáčení skončilo a do vysílání půjde poslední řada.

Na co bys rád čtenáře těchto novin do Divadla na Vinohradech pozval?

Přece na všechno, co tenhle divadelní dům nabízí. Ale rozhodně na zatím poslední premiéru, inscenaci Je třeba zabít Sekala. Přestože příběh se odehrává ve čtyřicátých letech minulého století, rezonuje s událostmi, které se právě dějí. Víme, kde se rodí zlo a jak se mu postavit? Výborný text a skvělí kolegové na jevišti. Určitě přijďte.