PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI

​Tanec mezi vejci v Potěmkinově vesnici

​Věra Eliášková

Od května roku 2017 ve volném cyklu Vinohradské události postupně mapujeme historii našeho divadla. V aktuální sezoně jsme se propracovali k dosud málo probádanému období 70. a 80. let minulého století. Normalizace v Divadle na Vinohradech je rovněž předmětem badatelského úsilí akademického týmu, který na Akademii múzických umění v Praze řeší tříletý výzkumný grant. Několik dílčích popularizačních výstupů z tohoto výzkumu jsme zde již přinesli. Tentokrát publikujeme vzpomínku na práci dramaturga za normalizace. Požádali jsme o ni Věru Eliáškovou, která jako lektorka a dramaturgyně DnV působila v letech 1972–1986.

​​Daniela Kolářová (Ofélie) a Jaromír Hanzlík (Hamlet) v Shakespearově dramatu Hamlet, r. Jaroslav Dudek, 1976

Vlastně se mi na tu dobu ani nechce vzpomínat, protože nejen mlčení, ale i malé ústupky a kompromisy, které byly tehdy nutné, člověku při životní rekapitulaci nedělají dobře. Pokud jde o cenzuru a autocenzuru, vzpomínáme obecně na „veselé příhody z natáčení“, kdy si publikum vytrhávalo z kontextu hry určité věty nebo slova, které si aktualizovalo a spiklenecky se na nejnemožnějších místech smálo. Ale to je jen veselá stránka té duchovní genocidy, v níž jsme byli nuceni žít a trápit se. Nešlo totiž ani zdaleka jen o určitá slova, ale o celkové pozměňování objektivní reality. Mohu uvést příklady z minulosti, ale myslím, že současná Putinova interpretace války na Ukrajině je tím nejčitelnějším a nejvýmluvnějším příkladem. Slova o fašistech, kteří sami sebe střílejí, aby mohli obvinit ruské vojáky, to je falšování reality za bílého dne a není třeba nic víc objasňovat. Ač měli Rusové vždy hřejivý, ba přímo ideologický přístup k realitě, potažmo k psychologickému realismu, oni byli první, kdo ji ve své podstatě popírali. Potěmkinovy vesnice, to byla v té době na uměleckém poli jejich zásadní interpretace reality, založená na lži.

Výběr toho, o čem psát, byl tedy pod diktátem ruské poetiky velmi omezený. Zaměření nesmělo být ani příliš zábavné, ani pochmurné, natož absurdní, psychologický realismus jako jediný možný byl sice povolen, ale také jen do jisté míry. Optimismus ve všech životních okolnostech byl povinný. V 70. a 80. letech už to nebylo ono počáteční juchání a očekávání světlých zítřků, nicméně „dobrý konec“ v obecném slova smyslu byl samozřejmostí. Tanec mezi vejci povinný nebyl, ale kdo se účastnil, musel stanovené kroky dodržovat. Kroky námětové, syžetové, týkající se celkového smyslu. Rady Jana Wericha, že stačí pár udiček pro cenzory, už nepomáhaly. Režim byl poučený, a hned tak na nic neskočil. Snem každého dramaturga i dramatika se nakonec stala dramatizace, která skýtala alespoň jakýs takýs únik z předem vykolíkovaného hřiště…

Jaké poučení z těchto zkušeností plyne? Jen staré banální zjištění, že je třeba být věrný pravdě. Ne-li pravdě ve vyšším slova smyslu, tak alespoň realitě. A není-li takový přístup možný, pak je lepší neúčastnit se.

Ale přece jen pro odlehčení zavzpomínám na jednu hru se slovíčky. Nasadili jsme v Divadle na Vinohradech Hamleta (režie: Jaroslav Dudek, Hamlet: Jaromír Hanzlík). Mimochodem, po velkých bojích, ani Shakespeare mnohdy neobstál. Šlo o nejznámější árii této notoricky známé hry: „Být, či nebýt, to je, oč tu běží…“ Soudruh ředitel Míka prosazoval nové znění: „ Žít, či nežít…“ Marně dramaturgie oponovala, že je to známý „slogan“, který není dobré měnit. Soudruh ředitel četl Hamletovu otázku existen­ciálně a existencialismus, to byl tehdy velký ideový nepřítel, byť by byl takový Sartre stokrát levicový. Po letech musím konstatovat, že ideový tlak na jednu z nejdůležitějších otázek člověka jako svéprávné bytosti patří k několika malým vítězstvím předešlého režimu. Nejde přece o to, proč člověk žije, ale aby žil. Na nic se moc neptal, nic moc neřešil, hlavně ne takové zásadní otázky jako „být, či nebýt“. A tak se stalo, že se v současnosti docela příznačně zaměňuje slovo existenciální za existenční. Jistě, vždyť jde přece o to, zda žít, či nežít. Jak se uživit, jak existenčně obstát. Být, či nebýt, to jsou jen hloupé problémy, jimž nikdo nebude věnovat drahocenný čas...

Jak se zdá, není moje odbočka moc velkým odlehčením, omlouvám se, „nesnesitelná lehkost bytí“ se tehdy opravdu nekonala. A tak můžu jen staromódně konstatovat: Pokud divadlo, a umění obecně definitivně opustí zásadní okruh existenciálního hledání, hledání pravdy a smyslu, ztrácí své opodstatnění. Tím nechci říct, že bychom měli hamletovsky zvážnět a takzvaně nehrát komedie. Vždyť to naše hledání a „ztrácení“ je v podstatě komické. Ale pořád by to mělo být – hledání.