DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2021 / 2022 / VIII - DUBEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
NA JEVIŠTI
Katarína Kašpárková Koišová, Vladimír Fekar
Inscenace Trnky a hvězdy, kterou se Městské divadlo Zlín představí v Divadle na Vinohradech v sobotu 23. dubna, je nejnovějším titulem úspěšné regionální řady (Žítkovské bohyně, Osobní poplach a další).
Vizuál k inscenaci Trnky a hvězdyJedno město, jeden podnik, jedna rodina. Trnky a hvězdy s podtitulem Sága rodiny Jelínků nás zavedou do Vizovic. Sledujeme zde příběh rodiny, která základy své firmy buduje ještě dříve, než Baťa začne vytvářet impérium ve Zlíně. Zikmund Jelínek zakládá palírnu, o několik let později jeho synové Rudolf a Vladimír v rodové tradici pokračují. Příběh jedné rodiny na pozadí historických událostí první poloviny dvacátého století. Příběh jednoho malého města, v němž důležitou roli sehrává vztah k přírodě, která často jako nezkrotný živel zasahuje do životů lidí.
Autorem textu je Martin Františák, rozený Valach, dramatik, básník a režisér. O tom, zda lze hru Trnky a hvězdy považovat za dokument, nebo hru historickou, říká: „Historická fakta jsem respektoval, ale do soukromého života Jelínků vidí jen oni z jiného břehu. Ono je také náročné pracovat s reálnými historickými motivy a dát jim život. Historie většinou nabízí holá fakta. V případě Jelínků jsou to informace o jejich podnikání. Drama ale potřebuje živé postavy. Ty si autor musí představit a korigovat v rámci dostupných informací. Někdy vám historie ze života člověka nabídne jen dva zuby a klíční kost, a vy se pokoušíte ucítit a napsat celého živého člověka. Nejlépe s duší a srdcem.“
Režisér Petr Štindl, který se do Městského divadla Zlín vrací pravidelně, doplňuje: „Je to prostě sága rodu, který zásadně zasáhl do místního života. Vizovice jsou od Zlína kolik? Deset kilometrů? A byl to jiný svět. Na jedné straně uměřený Baťa, a kousek dál jedna pálenice vedle druhé…“ Inscenace není jen o podnikavém duchu Jelínků, obchodním úspěchu, světovosti, které jsou dílem poctivé a tvrdé práce (a třeba také štěstí), ale i o alkoholu, se kterým je vizovický kraj, potažmo celá Morava úzce spjata – o slivovici. V době, kdy Masaryk píše text O alkoholismu a ethice, Baťa otevírá abstinenční hospodu a ve své fabrice zavádí tvrdé protialkoholní restrikce, v nedalekých Vizovicích jsou to právě palírny, které zažívají svůj největší úspěch. V každé zdejší rodině se sbírá, pálí, koštuje. Tato tradice, zdá se, je nesmrtelná. Z původních vizovických palíren přežila do dnešních dnů jen jedna. Ta Rudolfova. Zdolala všechny nástrahy politicko-společenských změn. Jako by duch Zikmunda Jelínka, zakladatele rodu, bděl nad Vizovicemi. Jako by se z nebe díval a tiše usmíval.
Text Martina Františáka pracuje s původním nářečím – s poetickou valaštinou. Režie Petra Štindla pracuje s jevištní metaforou a příběhovou zkratkou. Výsledkem je působivě obrazivá inscenace, jež ctí region a tradice, ale má současně až mrazivě aktuální poselství k dnešním dnům.
Může se jevit jako překvapivé, že režisér, jenž se zaměřuje především na uvádění současných textů, se ujal režie hry z venkovského prostředí, s rituálními folklorními prvky. Ale právě jistá kritická distance přináší v inscenaci nekonvenční řešení. „Folklor... ať už jakýkoli... moc nemusím. Snad právě proto, že si ho přivlastňuje tak snadno každý, je mi protivná jeho takzvaná ,lidovost‘, i když za to asi můžou spíš komunisti, kteří ho takto prezentovali. Jazyk valašský mne baví, ale přijde mi vlastně úplně přirozený. Těším se, až to bude někde mimo Zlín k vidění. Jestli bude potřeba titulkovací zařízení.“
Na Vinohradech samozřejmě inscenaci neuvádíme s titulkovacím zařízením. A věříme, že silný příběh rodiny Jelínků bude sdělný, srozumitelný a sugestivní i pro diváka tohoto divadla.