ČERVEN

PROSINEC

SEZONA 2021 / 2022 / VII - BŘEZEN

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

​ZÁKULISÍ

​Jan Vedral​Režisér Pavel Khek na první čtené zkoušce inscenace Je třeba zabít Sekala

To, že divadlo je nástrojem poháněným emocemi a současně emoce vyvolávajícím, je známo. Současně je to ale složité soustrojí různých na sebe navazujících úkonů a postupů, technologicky sofistikovaný podnik vyžadující organizačně neúprosnou součinnost mnoha velmi specializovaných profesí.

Pokud to probíhá bez zádrhelů, měla by být celá námaha a spletitost výroby skryta před očima diváků v zákulisí. Ti by se měli v pohodlí hlediště setkávat jen s tím, co takový výrobní proces umožňuje – totiž s tvorbou.

Jako každé profesní prostředí si zákulisí pro své technologické postupy vytváří svůj vlastní žargon. Samotný zkušební proces nové inscenace, tedy společné snažení herců, režiséra a jeho tvůrčího týmu, začíná „první čtenou“. Z té pořizuje náš skvělý divadelní fotograf Viktor Kronbauer momentky a výběr z nich zveřejňujeme na našich webových stránkách.

Dovolím si volně parafrázovat jednoho slavného režiséra. Tvrdí, že je jedno, co se na první čtené zkoušce vlastně dělá, zda se poslouchá učený výklad režiséra a dramaturga, dívá se na návrhy scénografů, poslouchá hudba či skáče po jedné noze kolem zkušebny. (To poslední se tedy zaručeně na Vinohradech nedělá.) Důležité je, že po „první čtené“ následuje druhá zkouška a na ní se už začne pracovat.

Je to samozřejmě bonmot, ale něco pravdy na něm přece jen je. Když se na fotografie z prvních čtených podíváte, můžete mít dojem, že jsou si inscenaci od inscenace podobné. Větší či menší hlouček herců a režisérův tým sedí kolem stolu s texty. No a co? Při podrobnějším pohledu však zjistíte, že jste vlastně svědky dokumentů ze spiritistické seance, na které se duchařská skupina pokouší jako kolektivní médium vyvolat ducha. A sice – ducha budoucího scénického díla. Dramatikův text, vášnivý výklad režiséra, dramaturgovo machrování s hromadami knih, scénografovo čarování s půdorysy scény a předvádění kostýmních návrhů, doplněné různými ikonografickými odkazy a vzory látek, hudební extempore skladatelů – to vše jsou jakési rituální předměty a úkony, které oné invokaci ducha díla mají napomoci. Každá inscenace vyžaduje jiné postupy a každý režisér jako hlavní médium postupuje jinak.

​Režisér Radovan Lipus na první čtené zkoušce
komedie Provaz o jednom konciNa Kronbauerových fotografiích je krásně vidět, jak Radovan Lipus přivolává ducha komedianta Johanna Nepomuka Nestroye při „první čtené“ v březnu již premiérovaného Provazu o jednom konci. A další fotografie dokazují, že „entita“ spojená s touto „tragickou fraškou s veselými písněmi“ se opravdu na seanci zjevila.

Jinak je tomu na „první čtené“ Křižanova „moravského westernu“ Je třeba zabít Sekala. Režisér Pavel Khek přináší sám „obětiny“ v podobě vesnické hostiny, kterou nabízí hercům. Není jisté, zda to byly tlačenka, škvarky, kyselé okurky a jiné pochutiny, nebo Khekovo až mystické zaujetí, co vyvolalo ducha emocemi nabité hanácké vesnice z doby protektorátu, každopádně byl tam – a jeho odraz ve tvářích účastníků sezení to potvrzuje.

Parafrázovanému výroku o „první čtené“ můžeme dát za pravdu potud, že od druhé zkoušky je možné už s duchem díla spolupracovat a dále jím vznikající inscenaci sytit.

Ne vždy tato „spiritistická technologie“, toto divadelnické „know-how“, utajované stejně pečlivě jako ingredience Becherovky či složení směsi bylin kentuckého plukovníka Sanderse, vyjde. Někdy se objeví úplně jiné entity a například v Sófoklovi začne strašit duch amerického kriminálního seriálu. Někdy tvůrci s objevem zacházejí tak nedbale, že se duch vrátí zpět do spirituální sféry a vznikne inscenace bez ducha.

Protože ale fotografie z „prvních čtených“ Provazu o jednom konci a Je třeba zabít Sekala dokládají, že seance byly úspěšné, věříme, že duch inscenace zmohutní tak, aby oslovil a emocionálně zapůsobil i na diváky, které tímto na nové tituly vinohradského repertoáru srdečně zveme.

První čtená