DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2021 / 2022 / VII - BŘEZEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI
Barbora Mašková
V šedesátých letech započaté propojování Divadla na Vinohradech se světem filmu pokračovalo čile i v době normalizační. A to nejen na úrovni herců a režisérů. Jedním z klíčových dramatiků této etapy se stal původně zejména filmový scenárista Jan Jílek. Vyučený soustružník s krátkou zkušeností ze zemědělské školy později vystudoval na DAMU herectví, kterému se věnoval až do počátku devadesátých let v Divadle Jiřího Wolkera.
Zdeněk Řehoř (Orlíček) a Michaela Jílková (Andula),
Jan Jílek: Já chci žít znovu, r. Zdeněk Míka, 1986Stěžejním tématem, které je v různé míře reflektováno v mnoha jeho dílech, je ztráta ideálů a pokrytectví, které ji provází – téma velmi příznačné pro dobu normalizačního marasmu. Snaha zdržet se morálních pochybení v době, která morálce není nakloněna, se často odráží v komplikovaných osobních životech postav. Zpravidla se ovšem nejedná o žádnou charakterovou drobnokresbu. Postavy fungují spíše jako zastánci postojů, a hry proto mohou místy vyznívat tezovitě.
Osobní zájmy postav jsou často mírně redukovány na zájmy sobecké a nízké, které musí ustoupit vyšším zájmům či ideálům. Ve srovnání s budovatelskou dramatikou se k těmto rozhodnutím zpravidla dochází delším procesem a díky optice dalších postav a jejich životní zkušenosti jsou často relativizována, v lepším případě aniž by jeden z postojů byl prezentován jako neochvějně správný. Další časté motivy patrně vycházejí z autorova dospívání. Hry jsou často situovány do venkovského prostředí, postavy pracují v zemědělství či strojírenství, a ačkoli vznikaly v období od poloviny sedmdesátých do poloviny osmdesátých let, často se v nich ještě ozývají rány z druhé světové války.
Jílek vstupuje na vinohradská prkna v roce 1975 premiérou hry Silvestr v režii Jaroslava Dudka s Jaroslavem Moučkou v titulní roli. Tato postava venkovského podivína Silvestra autorovi umožňuje zaujmout společensko-kritický postoj, krytý humornou nadsázkou. Snad i díky tomu se hra stala nejhranější původní českou hrou sedmdesátých let. Stejně tak ukrývá Jílek politické motivy i v následujících hrách.
Jaroslav Moučka v titulní roli inscenace Silvestr, r. Jaroslav Dudek, 1975O dva roky později, v roce 1977, přichází na řadu Dvojitý tep srdce. Opět je to první uvedení této hry a režie se opět ujímá Jaroslav Dudek. Hlavní role ztvárňují Jaroslav Satoranský a Jana Štěpánková. Diamantoví kluci z roku 1982 jsou opět uvedeni poprvé na scéně Divadla na Vinohradech, ovšem na rozdíl od předchozích premiér se v tomto případě režie chopil Zdeněk Míka. Další titul z Jílkova pera, který se na Vinohradech objevil, zde byl poprvé uveden ve formátu divadelní inscenace, ale měl již svou filmovou verzi z roku 1974. O jedenáct let později nastudoval vinohradskou verzi Rafanů Zdeněk Míka a v hlavních rolích zvěrolékaře Martina a jeho ženy Marty se objevili Svatopluk Skopal a Dagmar Veškrnová. Poslední Jílkovou hrou psanou pro Divadlo na Vinohradech byl titul Já chci žít znovu z roku 1986 opět v Míkově režii se Zdeňkem Řehořem v ústřední roli Orlíčka a s Michaelou Jílkovou, autorovou dcerou, v roli jeho vnučky Anduly.
Kvalita jednotlivých her je mírně kolísavá co do propracovanosti struktury, sevřenosti tvaru i vykreslení postav. I kvůli pevnému ukotvení v dobových reáliích by byly Jílkovy vinohradské hry v současné době hratelné jen s velkými obtížemi. Přesto je třeba, a to zejména v kontextu doby, kdy byly hry psány, ocenit autorovu snahu odklonit se od černobílého vnímání světa a nahlížet z různých stran i na problematiku, o níž se bez jinotajů mluvit nedalo.
Vlastimil Brodský (Dub), Svatopluk Skopal (Martin) a Dagmar Veškrnová (Martina),
Jan Jílek: Rafani, r. Zdeněk Míka, 1985
Vinohradský dramatik Jan Jílek
