DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2019 / 2020 / II - ŘÍJEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTIPotíže s klasikou
Vlasta Chramostová (Blažena) a Rudolf Deyl ml. (Benedikt), W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic, r. Jan Škoda, 1953
Eva Langšádlová
Vraťme se ještě k režiséru Janu Škodovi a k jeho vinohradským bojům za prosazení klasického repertoáru…
Po nástupu do Divadla čs. armády se Jan Škoda rozhodl posílit dramaturgii. Angažoval dramaturga Josefa Balvína, toho času v základní vojenské službě. Současně si vymohl, že v divadle zůstane i druhý dramaturg v základní službě, dr. Zdeněk Bláha.
Oba vojíni – dramaturgové pracovali aktivně v závodní stranické organizaci, ale také, spolu s Janem Škodou, na rozvolňování úzce vymezeného vojenského repertoáru. I když jeho páteř tvořila díla jako např. Východ slunce, o začátcích revoluční činnosti J. V. Stalina, nastudoval Škoda na konci sezony 1952/53 Shakespearovo Mnoho povyku pro nic s Vlastou Chramostovou a Rudolfem Deylem ml. v hlavních rolích. Důvodů pro nasazení klasického titulu bylo víc. Kromě návštěvnosti, s níž DČA bojovalo od začátku a kterou řešilo svozy od posádek, to byl i nezpochybnitelný význam klasického repertoáru pro další rozvoj souboru. Přesto se uvedení hry Mnoho povyku pro nic projednávalo na pracovní konferenci vojenských divadel. Projednávání vyústilo v resumé, že klasické hry mohou být nasazovány jen minimálně a jejich výběr musí mít přísné opodstatnění ve smyslu vojenského poslání DČA.
Jan Škoda ale na uvádění klasiky trvá. Její místo v repertoáru vidí spolu s dramaturgy šalamounsky: „Nikoli stranou hlavní dramaturgické linie, nicméně nikoli v prvním plánu.“
V sezoně 1954/55 tak uvede DČA Ibsenovu Noru, Molièrovy Učené ženy a Schillerova Dona Carlose. Hlavní politická správa Ministerstva obrany (HPS) to sice hodnotí jako „projev zvůle dramaturgie“ a „oslabení profilu divadla“, ale ke skutečnému konfliktu dojde až v souvislosti s Tylovou Paličovou dcerou, kterou hodlá divadlo uvést na úvod sezony 1955/56.
Marka Holého uvidíme jako Vaňka (Audience)
a Jana (Motýl na anténě).HPS povolí její uvedení s podmínkou, že s ní „bude předem projednán inscenační záměr, neboť může být závěru hry, kdy se mluví o Americe jako zemi spásy, různými živly provokačně zneužito“. To si myslela i představitelka Rozárky Antonie Hegerlíková, která prohlásila, že „nepovažuje za dnešní mezinárodně politické situace za správné, aby byla Paličova dcera uvedena“.
Jan Škoda byl ale jiného názoru a HPS po dramaturzích vzkázal, „že se hra hrát bude a nikdo mu do toho mluvit nebude“. Dramaturg Bláha k tomu pro jistotu dodal, že „taky může napsat do Literárních novin, že HPS je zaujata proti Tylovi“.
I tentokrát si Škoda prosadil svou a Paličova dcera se hrála tak, jak ji Tyl napsal. Ale kritické ohlasy na inscenace klasických titulů byly – vzhledem k úsilí, které se na jejich prosazení muselo vynaložit – více než chladné. Zdá se, že soubor nebyl schopen v těchto úkolech obstát.
Svým způsobem to dokládá i diskusní příspěvek Jiřiny Švorcové na pracovní konferenci DČA v roce 1954: „V poslední době se my, mladí členové souboru, setkáváme s vážnými nedostatky ve svém uměleckém projevu na jevišti. V Povyku, Legendě o lásce i Učených ženách jsme se přesvědčili, že nám chybí některé zásadní prvky umělecké výchovy – hlavně v otázkách hlasové a pohybové kultury. Velkou slabinou našich představení je špatná, nesrozumitelná řeč. Pohybová kultura je pak věc, která nám chybí úplně. To je věc, která, není-li vrozená, musí se naučit, a mám dojem, že naší generaci vrozená není. Vím, že každé větší divadlo v SSSR – a dočetla jsem se, že i divadla v NDR – mají své hlasové poradce i učitele tance a pohybové výchovy. Myslím, soudruzi, že zabývá-li se naše konference odstraněním nedostatků naší práce, jsou tyto dvě technické věci nadmíru zralé k projednání.“
Napsáno s využitím materiálů VÚA
